Čapkovy povídky

Vedle Vávrova Krakatitu patrně nejlepší filmová adaptace literárního odkazu Karla Čapka, která se ve díky zkušenému Martinu Fričovi stala nadčasovou výpovědí o lidském svědomí, odpovědnosti a vině. Má to takovou tu prvorepublikovou patinu a přitom umělecky hodnotný obsah, nevyznívá to lacině a rychlokvašeně jako převážná většina českých filmů vzniklých před znárodněním kinematografie. I v malých rolích se objevují velcí herci své doby. Komické i tragické příběhy, ze kterých je poznat Čapkův rukopis. 80 % celkového dojmu s ohledem na dobu vzniku. (23.11.2008)

Čapkovy detektivní povídky jsem četl před čtyřmi lety k matuře a dost mě bavily. Tenhle film nebyl špatnej, ale myslím, že některé povídky se daly zvolit lépe. Dost mě tam iritoval ten nábožensko-moralistický podtext a hlavně závěr, který mi zkazil zážitek z filmu a definitivně posunul moje nerozhodné hodnocení směrem dolu. To, jak byly jednotlivé povídky propojeny se mi docela zamlouvalo a nejvíc mě bavily třetí a čtvrtá. (25.06.2010)

Jedna z najlepších adaptácií kníh, akú som kedy videl. Každá poviedka je súčasťou jedného príbehu a pritom si zachováva vlastnú atmosféru. Najepickejšia je jednoznačne Balada o Juraji Čupovi, v nej exceluje Paľo Bielik. Frič dokázal zo štúdia vytvoriť plnohodnotnú predstavu exteriéru a ešte k tomu mu sekunduje vynikajúca Škvorova hudba. Moja obľúbená poviedka je však posledná, o nebeskom súde. "Ja ťa súdiť nemôžem, lebo viem o tebe všetko," asi najlepšie zhŕňa Čapkove neraz noetické písačky. (21.09.2018)

Je pravda, ze povidky na sebe krasne navazuji. Ne kazda me ale zaujala ( Pripad s ditetem, Ukradeny spis ). Mym jasnym favoritem je povidka prvni- Propusteny. Vnitrni hlas Zaruby ve svete, ktery 12 let nevidel je vynikajici. Balada o Juraji Cupovi je sice velmi silna, s vybornou hudbou, moc se me ale nedotkla. Prumerny film. (02.02.2010)

Podprůměrně povedený pokus o zfilmování výborných povídek Karla Čapka. Výběr nebyl nejlepší, Čapek napsal i zajímavější povídky, i když výběr je vzhledem ke koncepci filmu pochopitelný. Povídky jsou propojeny postavou komisaře, který některé případy vyšetřuje, o jiných si vypráví se spolucestujícími ve vlaku. Toto schéma je zajímavé. První část s propuštěným vězněm je výborná, především povedenou kamerou a střihem, krásně zprostředkovávající myšlení člověka propuštěného po 12 letech z vězení. Další se ztraceným dítětem není špatná, má dobrý nápad, se ztraceným spisem už je horší, není vůbec propracovaná. Chybějící propracovanost je vlastně obecně problém větší části tohoto filmu. Část ze slovenských hor je neuvěřitelně nudná také právě z tohoto důvodu. Celý film je završen zřejmě tím nejubožejším způsobem, jaký si lze představit. Jde o poslední soud s vrahem... pominu-li opětovné blbé zobrazení Boha ve starých českých filmech jako milého moudrého staříka nejlépe sedláka s bujným plnovousem, je tato část plná kýče (chorály v pozadí Boží promluvy), je plná nesmyslného poetismu (Kam se zakutálela kulička?) a ještě nesmyslnějších myšlenek (Bůh nemůže soudit, protože ví všechno... soudce může soudit, protože ví jen o zločinech... Bůh může pouze porozumět...). Po shlédnutí tohoto docela povrchního filmu jsem ještě radši za nové výborné zpracování Čapkových povídek v cyklu Čapkovy kapsy. (08.03.2012)