Cesta do hlubin študákovy duše

Vždy, když je mi smutno na duši, pustím si tenhle film. A vzpomínky na studentská léta, které evokují různé jiné příhody z lavic a vynořují se vzpomínky na kantory, kteří v mé době se náramně podobaly těm z filmového plátna, mě přivedou do té správné nálady a zdá se, že omládnu. Moje vnoučata mi nechtějí věřit, že byla taková přísnost na gymnáziích, ale je to pravda.... mravy byly na vysoké úrovni a vyloučení ze školy se rovnalo téměř popravě. No, každá doba má své pro a proti. Ovšem já na tu svou nedám dopustit. Režisér Martin Frič to natočil bravurně. Díky. (21.09.2007)

Vždy se mně to pletlo a bude se mně to plést s velmi podobným filmem Škola základ života. Jako připomenutí školství za první republiky tahle komedie funguje velmi obstojně, protože septimáni jsou naštěstí zábavní a kantoři jsou vyobrazeni, až na malé výjimky, s naivními charaktery. Nikdo asi už neřeší, že Pešek a spol. byli výrazně starší než žáci, které hráli, a kantoři byli zase výrazně mladší než jejich ztvárněné postavy. Zábava už velmi klasická. Je to přesně ten druh filmu, co rozveselí mysl. 70% (09.01.2012)

Všichni známe onen podivuhodný druh živočicha obecně zvaný ,,študák"... Za nejlepší český film ze školského prostředí sice považuji Školu otců (z roku 1957), ale Cesta do hlubin studákovy duše je prostě skvělý kult, u kterého lze vzhledem na rok vzniku přehlédnout i občasná klopýtnutí způsobena pradávnou dobou vzniku (např. dnes již naivně vyznívající pochod učitelů s vysvědčením v ruce nebo groteskní gagy na studentském večírku). Po zhlédnutí příbuzného snímku Škola, základ života, který mi přijde minimálně o stupeň slabší, a opakované reprize přidávám i pátou hvězdu. Zjišťuju, že víc než dobový pohled na školství za první republiky (zobrazen spíše v nadhledech, než realisticky) mě dojímá příběh profesora Matulky, za jehož úspěch a čest se postavili jeho žáci. ,,Student má nejen duši, ale také srdce," říká v roli prof. Matulky Jindřich Plachta a nezbývá, než souhlasit, ač Rabíškovy výpravní cesty do hlubin duší prostřednictvím sbírání mimoškolských materiálů od studentů patří k tomu nejzábavnějšímu z celého filmu. Nádherný humor, nádherný Plachta, nezapomenutelný Miloš Nedbal se "Žlutým ďáblem"... ,,Co je to s vámi, Peterko?! Vy dnes ani nečtete? Zklamal jste mě, šejku." Báječné podobenství (středo)školských studií žáků v jakékoliv době! 90% (19.10.2017)

Menej vtipnejsie ako Skola zaklad zivota, o to ale viac socialnejsie. Krasne sa na to pozeralo a sentiment, ktory ma premohol sa naozaj neda opisat... Spomenula som si na moju milovanu babicku, na jej rozpravania z 8-ročneho realneho gymnazia, z jej studentskeho zivota, ktore vo mne vzdy vzbudia pocit, ze mat stroj casu by nebolo na zahodenie :) (Videne 27.8.2010) (27.08.2010)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)