Cesta do hlubin študákovy duše

Nadčasový film. Vybrúsený diamant českej predvojnovej komédie. Dokonalé dielo plné parádnych hlášok a nezabudnuteľných gagov. Klasika všetkých klasických veselohier. Nestárnuci humor. Svieži a vtipný snímok. Tieto a mnohé ďalšie superlatívy som si tu prečital v komentároch viacerých uživateľov. Nehnevajte sa, ale ja som tam nič také neobjavil. Práveže sa mi to zdalo poriadne prestarnuté. Archaický humor miestami pôsobí mierne trapne. Nepáči sa mi ani ten naškrobený, starosvetský, hereckých prejav. Celkovo nemám moc pozitívny vzťah ku čiernobielej, prvorepublikovej, československej, filmovej tvorbe. „Cesta do hlubin študákovi duše“ mala premiéru 31.10.1939 a verím tomu, že vtedy to bol trhák. Ale to, že dnes na csfd patrí medzi najlepšie hodnotené tituly ma trocha prekvapuje. ** (04.03.2012)

Jeden z mála českých filmů, který můžu vidět pětkrát, desetkrát, stokrát, nikdy se mi neomrzí. Vždycky se na něho těším, když běží v televizi. Je to parádní zážitek. Ve filmu je obsažen laskavý a nesmrtelný humor, který je geniální. Martinu Fričovi se výborně podařilo zpracovat stále aktuální téma věčného boje učitelů a žáků. Tenkrát měli studenti ještě z učitelů respekt. Dnes už se bohužel takové filmy netočí. (02.04.2009)

Vždy, když je mi smutno na duši, pustím si tenhle film. A vzpomínky na studentská léta, které evokují různé jiné příhody z lavic a vynořují se vzpomínky na kantory, kteří v mé době se náramně podobaly těm z filmového plátna, mě přivedou do té správné nálady a zdá se, že omládnu. Moje vnoučata mi nechtějí věřit, že byla taková přísnost na gymnáziích, ale je to pravda.... mravy byly na vysoké úrovni a vyloučení ze školy se rovnalo téměř popravě. No, každá doba má své pro a proti. Ovšem já na tu svou nedám dopustit. Režisér Martin Frič to natočil bravurně. Díky. (21.09.2007)

Opět se vymykám celkovému trendu hodnocení, takže cítím potřebu zdůvodnit mé průměrné vysvědčení, které jsem cestě do hlubin študákovy duše vystavil. Nelze si nevšimnout schematických postav učitelů. Až na jednoho "ňoumu" (hodného profesora biologie) a nového učitele latiny, který je prototypem "správňáka", všichni ostatní ve svých hodinách prakticky bez ustání hystericky křičí na své studenty v domnění, že je to ten nejlepší způsob, jak jim něco vtlouct do hlavy. Vnímám to jako cílenou karikaturu prvorepublikového autoritativního školství, leč v tomto podání jen zřídkakdy vtipnou, spíše naivní. Zaujalo mě hodnocení uživatele PogoJoe, který to tedy vzal hodně od podlahy, ale není bez zajímavosti, že v jeho komentáři je mnohé pojmenováno a okomentováno velmi trefně a objektivně. Ve své době možná klenot, nyní už jen jeho matný odlesk a po scénáristické, režijní a koneckonců i herecké stránce ničím nevynikající. Ty herce mi tady asi mnozí omlátí o hlavu, ale přehrávání nepovažuji za hereckou ctnost. Nutil jsem se, abych to dokoukal, nikomu bych si netroufl to doporučit. Váhal jsem mezi dvěma a třemi hvězdami, z úcty ke stáří filmu a tehdejší úrovni československé kinematografie a také s ohledem na skutečnost, že se jedná o komedii, ke kterým bývám někdy tolerantnější a odpouštím chyby, zaokrouhluji nahoru, ale je to spíš taková hvězda z milosti. Kdepak, filmy pro pamětníky a podobné "skvosty" nejsou nic pro mne… Hodnocení na imdb 7,2 je v tomto případě opět mnohem bližší realitě, než mnohdy nostalgicky nekritické hodnocení českých diváků. (14.02.2013)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)