Je to jen konec světa

51. MFFKV: Novinka Xaviera Dolana, která na letošním festivalu v Cannes získala Velkou cenu poroty, se setkává převážně s negativními reakcemi, vyčítající melodramatickou ukřičenost, bezobsažnost i úmornou repetitivnost stylu mladého kanadského režiséra. Nicméně všechny tyto výtky naprosto odpovídají tvůrčímu záměru – Je to jen konec světa je strhující rodinnou tragédií, v jejíž komornosti se Dolan ukazuje jako jeden z mála současných režisérů, který dokáže zcela přesně zachytit kouzlo přítomného okamžiku či náhlý subjektivní prožitek postavy. Převážně v detailech vyprávěné drama sice postrádá scenáristický background jednotlivých charakterů, díky němuž bychom si k nim vytvořili bližší vztah, velkoryse to však vynahrazují minimalistické dialogové narážky, úsporné herectví postav nebo promyšlené obrazové montáže, jejichž cílem není informovat, ale subjektivizovat. Naprosto odzbrojující emocionální smršti snímek dosahuje ve vyhroceném závěru, který je přesně tím, proč ho budou jedni nenávidět a druzí pro svou videoklipovitou přímočarost milovat. Skvělé připomenutí, že se Dolan stále filmařsky vyvíjí. (15.01.2017)

Převedení divadelní hry na velké plátno bývá často ošemetné a vymstilo se to i Dolanovi. Film je veskrze konverzační, ale dialogy jsou často vyprázdněné. Režie je jako vždy výjimečně autorská a bezchybná, v postavách se dá poměrně dobře vyznat a technická stránka filmu je očekávatelně kvalitní. Přesto tomu něco chybí. Hudba tentokrát nehraje zdaleka takou roli jako ve starších Dolanových filmech a je to škoda. Hudba Gabriela Yareda je nezajímavá a šablonovitá, o to více si může divák užít pověstné klipové sekvence: první je zajímavá hlavně použitím známého europopu od O-zone, který hraje prvně diegeticky, aby se zvukově přelil do nádherně atmosférického flasbacku. Druhé ohlédnutí do minulosti je ještě intenzivnější - tohle Dolan jednoznačně umí a měl by se toho držet. Víc romantickou a přitom erotičnem sálající scénu jsem dlouho neviděl. (16.11.2016)

A to som veril, že z toho bude zaujíimavý film, ktorý ma maximálne pohltí. A hoci tu zaujímavé momentky sú, vôbec nemám pocit, že tvorcovia nám nakoniec reálne predostreli to, čo by sme všetci viac chceli. Neviem či je divadelná hra lepšia, no jediné čo môžem ozaj posúdiť je fakt, že minimálne tu nemáme katastrofu ako v prípade "London Road". Myslím si, že postavy sú spracované dobre a aj tie dialógy sú celkom zaujímavé. No miesto, kde "It´s Only The End Of The World" pre mňa zlyháva je spôsob, akým je celý tento film daný dokopy. Je to v podstate film len o monológoch a dialógoch. Monológoch, ktoré venujú všetci členovia rodiny Louisovi a jeho občasné malé odpovede, ktorými nám povie, že vie aj rozprávať. A povie pár viet a potom sa buď všetci hádajú. Ale väčšinou sú to všetko len monológy. A keď tie monológy trvajú niekedy aj 10 minút, tak za chvíľu to už skutočne unavuje. A ja sa priznám (a toto sa mi stáva málokedy), že som chcel pri filme spať. Uspávalo ma to, nudilo ma to. Trvalo to príliš dlho na to, aby som v tom tú hĺbku ešte videl. A to nie je dobrý signál. Ako aj v závere som mal pocit, že sme sa dokopy nič nedozvedeli. Nebudem tu vysvetľovať, lebo by sme išli do spoilerov, ale nemám pocit, že by mi film dal veľa. Okrem toho muzika. Väčšinou výborná, no okrem toho tu musí zaznieť aj najväčší hit aerobiku a roku 2004, ktorý som dúfal, že už nikde počuť nebudem. Neviete o čom hovorím? Kliknite sem. Takže keď si to dám celé dokopy, je to film, od ktorého som ozaj očakával viac, no rozhodne je to film, ktorý má čo povedať. Zvážte si podľa toho. Hodnotenie: C+ (26.03.2017)

Rodina k pohledání. Takhle afektované odpoledne jsem nezažil ani díky svým sousedům, a to že jsem je do tohoto filmu považoval za mistry světa v oboru. Xavierovo psychodrámo bych přirovnal k trabantu - líbilo se mi, jak držel pohromadě a jakou měl formu, ale srazil ho obsah. A neřekl bych, že je to divadelní předlohou. Je přece jedno, jestli na sebe lidi hodinu a půl štěkají na pódiu, před kamerou anebo na zahradě. Tak jako tak si stejně po chvíli nepřejete nic jiného, než aby je všechny někdo nahnal zpátky do boudy a byl zase klid. (18.11.2016)

Dolan do toho šlape od prvních minut. Doprovodná hudba jak z nějakého epického historického velkofilmu, záběry složené téměř výhradně z detailů, takže divák je od začátku do konce bez nároku na oddech. Někdy tak kolem 20. minuty jsem začal cítit vlezlou potřebu začít brečet a tím se alespoň trochu zbavit toho šíleně nepříjemného tlaku a úzkosti, která celý tenhle film obestírá. Bez debat jde o ukřičenou a ubrečenou, značně vyhrocenou podívanou, která asi bude kdekoho štvát. Já jsem ale podlehl hned na začátku a tak jsem si to celé až neskutečně prožil a na konci zůstal odkopnutý, smutný a vděčný za filmový zážitek. 9/10 (30.11.2016)