Maniak

Khalfoun příjemně překvapil. Jeho minimalismus společně s funkčním využitím POV a Robovou experimentální elektronikou vytváří skutečně drásavou atmosféru, která se v mnoha momentech s přehledem vyrovnává originálu, a místy svou syrovostí dokonce upomíná na tíživou atmosféru McNaughtonova Henryho. Autentickou deprimující úzkost 80. let se už sice nikomu zopakovat nepodaří, Khalfounův Manic k její resuscitaci však nemá daleko. Wood má navíc oproti Spinellimu tu výhodu, že jeho civilní tvář přirozeně zapadá mezi všechny ty průměrné Američany, čímž jen narůstá celková bezútěšnost filmu. A znalce Lustigova originálu jistojistě potěší drobné citace původního filmu. Maniac jednoduše je intimním výletem do hlavy sériového vraha, na jehož tíživost jen tak nezapomenete. Jenom škoda té závěrečné gore orgie, která, i přes svoji efektnost, zbytečne nabourává produktivní minimalismus celého snímku. A pokud POV na nějaký čas vystřídá okoukaný found footage, budu navýsost spokojený. (07.02.2013)

Frodo je magor. Dokonce velký magor. A při sledování jeho počínání bude divákovi hodně nepříjemně. S postupem času mu bude dokonce na blinkání, ale za to už lehce můžou kvality snímku. Na Maniaca jsem se těšil. Věděl jsem jen, že v něm hraje ne úplně normální Elijah Wood a že drtivou většinu filmu uvidíme jeho očima. Šmírák v zaplivaném městě skalpující své oběti, který se hlouběji a hlouběji propadá do hlubin šílenství. Ano, je to intenzivní, je to místy děsivé, je to znepokojivé – ale stačí to? Wood hraje hlasem a vzdechy, příběh je, no, prakticky nulový. A záhy začne nudit. Tvůrci na oprýskanou zeď přibijí alespoň hezký obrázek v podobě jakési podzápletky, kdy se nám hlavní „hrdina“ zamiluje do krásné fotografky. Do toho prostupují traumata z dětství, migrény, halucinace. Nic nového pod sluncem na to, jak sofistikovaně se to celé tváří. Po audiovizuální stránce je to celé alespoň neokoukané, nic na tom ale nemění fakt, že jsem od Alexandra Aji na pozici producenta čekal krapet víc. Jako studie osamělosti a odcizení v moderním světě je to málo!! (20.07.2013)

Cesta do hlubin maniakovy duše aneb skalpování je zase v kurzu. Jestli mě to mělo vyděsit; nevyděsilo. Jestli mně to mělo zhnusit pojídání čerstvých kuřecích křidýlek; nezhnusilo. Jestli mě to mělo šokovat; nešokovalo. Jestli mně to mělo pomoct pochopit rozervanou duši sériového vraha; nepomohlo. Jestli mě to mělo varovat; netrajdám po nočních ulicích v minisukni a na podpatcích. Jestli se mě to snažilo naučit řezat holky; pořád je radši přefiknu než rozřežu. Jedině, že by se mně to pokoušelo naznačit, abych si po téhle sekané dal ještě druhý film; protože to zabralo. Film s nápadem, ale bez poselství. P.S: Středník je krásný znamínko, tak jsem si řekl, že ho sem prostě nějak narvu. (13.02.2013)

Nepříjemná psychodepka. Být pěkná mladá prostitutka, tak se cestou z kina ustrašeně ohlížím přes rameno, nečíhá-li na mě - s úmyslem napíchnout mě na svou kudličku - jakýsi Pytlík. Ehm. Khalfoun pod produkčním dohledem Alexe Aji nezklamal a nabídl plus mínus přesně to, co jsem od něj čekal. Kvalitní hororový thriller se špetkou gore a charismatickým záporákem. Tedy v podstatě PéDvojku (btw docela podhodnocený film) v hezčím a zajímavějším formálním kabátku. POV kamera je fajn - a rozhodnutí, že sem tam je tento přímý pohled opuštěn, je docela chytrým tahem. Člověk tak občas může váhat, jestli kamera v tu danou chvíli opravdu je očima vraha, nebo nikoliv, což poměrně zásadně zvyšuje napětí. Celkový dojem mi mírně narušil jeden vcelku debilní moment v posledních minutách, úplné závěrěčné gore inferno ale zas všechno napravilo. Na chvíli aj zamrazilo. 85 % Horror movie of the year (07.02.2013)

Nepříjemné. Po tom co jsem vyšel z kina jsem měl divný pocit ze změněné perspektivy. Plátno nabízí pohled z první osoby v omezeném měřítku, ale neúměrně ho zvětšuje. Při návratu k binokulárnímu vidění u mě pak zpětně došlo k pocitu jakéhosi vnitřního zmenšení. Jako bych vylezl z chorého mozku zpět do toho svého (méně chorého) co zatím schopnost rozeznávat realitu neztratil. Byla to úleva i přes tu bolest hlavy, která se po té dostavila. Khalfoun tohle pojetí využívá na sto procent. Do tuctové slasherové zápletky dostává punc skutečnosti a nápady nešetří. Pobyt v rozpadající se osobnosti sériového vraha není příjemný, ale najdou se zde i skutečně romantické momentky. Anna jediná celý snímek balancuje na hraně normálnosti, ostatní postavy jsou nepříjemné, nebo se chovají hloupě. Elijah Wood hraje hlasem, jen občas jej zahlédneme v zrcadle nebo zvláštní sekvenci při níž "duše opouští tělo." Hudba jakéhosi Roba dodává MANIAKOVI zlost a nestálost a tvoří dost velkou část z mrazivé atmosféry, která dýchá z plátna. Něco takového už tu dlouho nebylo, (05.03.2013)