Dnes naposled

Ožratý jako prase jsem párkrát samozřejmě byl, ale nikdy jsem nechlastal. Nicméně svůdný hlas sirén závislostí docela znám a tenký hlásek pana Alkohola jsem párkrát taky zaslechl a ve slabých chvílích si člověk říká, jaké by to bylo vše v něm denně utápět a do mozku si nainstalovat klávesu Delete.  Ale tak naštěstí nežiju v neštěstí, abych o tom vážně přemýšlel a na těch pár svých chmur mám jiný recepty.  Fričova pozvánka do světa alkoholiků je pak výborná, příčiny spíš jen načrtne (proč asi chlastá pan továrník v padesátých letech, že?), ale s důsledky si servítky nebere. Pět alkoholiků a pět osudů: Smrt, šílenství, vězení, rodinná ostuda a byť se to na první pohled nemusí zdát, tak i komický Sovákův pátý alkoholik Zemánek dostal naloženo. Co třeba ztráta sebeúcty, hm?   Povedený, tak akorát na čtyři velký panáky, šup, šup, šup, šup a jdu...teda lezu. (27.09.2023)

Fričovo Rekviem za sen, film, který jako by nepatřil do české kinematografie ani do 50. let – samotným tématem, jen uměřenou mírou mentorování, nelichotivými narážkami na znárodnění, nemilosrdností obrazů pijácké nesvobody, převážně moderním herectvím (i ten Štěpánek výjimečně hraje jako ve filmu a ne jako na divadle – a je opravdu výbornej a není sám), důvěrou ve schopnost diváka domýšlet si souvislosti, které se mu nestrčí až pod nos (u pointy předposlední scénky je ta důvěra možná až přílišná, k nepochopení stačí v předchozím ději dvakrát ve špatnou chvíli mrknout) a ve výsledku skutečnou, mrazivou působivostí; po tomhle filmu si šláftruňk nedáte a docela snadno se vám může stát, že budete zpytovat svědomí stran svých vlastních závislostí a jiných způsobů vyhýbání se životu. Hvězdička dolů za rezidua dobové poplatnosti a až příliš literárně vysoustružený závěr. (11.12.2016)

Dost toporná sonda do života alkoholiků a nudná obžaloba alkoholismu. Vadili mi i některé propagandistické prvky (např. pohled uvědomělého dělníka na opilého inženýra, postava zkrachovalého a neschopného továrníka, prospěchářská postava obchodníka/podvodníka a jeho neustále "hello & goodbye", vždy střízlivý a korektní barman Menšík věrně sloužící státní hospodě i když bývala jeho vlastní...těch nenápadných propagandistických momentů a postav je tam - bohužel - dost). Průměrný film s průměrnými hereckými výkony. Velmi nadhodnocený film. (22.10.2012)

Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka – a tím to hasne. Jméno Martina Friče bývá nejčastěji spojováno s populární komediální tvorbou prvorepublikové a protektorátní provenience a téměř se zdá, že v pozdějším období toho za pozornost už moc nestojí. Chyba lávky. Frič se po krátkém období osobní i tvůrčí stagnace vzepjal ke svému velkému comebacku tématem, se kterým dlouhá léta sám zápasil. V tom filmu je uložena velká životní zkušenost i svého druhu neobvyklá výzva, jak čelit problémům s alkoholem. Zároveň je zřejmé, že tu nejde o žádné plané moralizování, ale o komorní, v podstatě velmi intimní příběh několika lidí, kteří chtějí utéct před šedivou a ubíjející prózou života do světa fantazie a opojných klamů. Každý z nich má ke své závislosti jiný důvod, každý se u dna skleničky ocitl z různých příčin. Herci hrají civilně a dokáží s maximální přesvědčivostí zpřítomnit vnitřní hnutí svých postav. Zdeněk Štěpánek se úplně oprostil od zavedených jevištních manýrů a vysekl tady hluboký portrét člověka propadajícího se až na samé dno. Jiného druhu je potom Rážův houslista, samolibý frajírek, prahnoucí po exkluzivitě života a hledající dočasný únik v náruči atraktivní ženy. Je tu samozřejmě mistrovská herecká studie Františka Smolíka, který sice předtím odehrál bezpočet opilců a životních ztroskotanců, ale žádný z nich neměl v sobě takovou hlubokou duševní vyprázdněnost jako zkrachovalý továrník Taupe. Okamžik, v němž se pod vlivem rostoucího deliria vrací v představách k minulosti a v náhlém pomatení mysli postupně prochází prázdnými pokoji svého bytu, patří k vrcholným scénám Fričova filmu a v kontextu doby měla nepochybně silný účinek. Přesně zahraná je i Sovákova expresivní figurka profesionálního alkoholika; ve stejné rovině, i když v trochu jiném úhlu, se pohybuje Marešova role. Na rozsahem nevelkém prostoru na sebe výrazně upozorňují i další, především mondénní milenka Ireny Kačírkové nebo jedna z prvních větších příležitostí před kamerou Vladimíra Menšíka. Jak je pro filmy z této dekády typické, pokouší se o co nejrealističtější pohled na věc čili žádný happyend se nekoná. Ani nemůže. Své následovníky ostatně film získal v dalších dílech pozdějších tvůrců, mezi jinými například v Hubačově Ikarovu pádu nebo Pecháčkově sondě Dobří holubi se vracejí. (14.02.2010)