Dnes naposled

"Kdyby nebylo toho tvýho pití..." Koncertního houslového mistra, inženýra, továrníka, holiče i obchodníka (šmelináře) spojuje jedna věc a tou je závislost na alkoholu...Mistrovsky natočeno (viz třeba scéna, kdy houslista Mašek je při návštěvě u holiče doslova fascinován grogem ve sklenici před sebou), mistrovsky zahráno (třeba Štěpánek, když pronáší větu: "ještě jsem se neloučil s Becherovkou..."), jen mi moc neseděly ty rádoby vtipné scény s francouzsko-anglicky hovořícím obchodníkem v podání Jaroslava Mareše. Zejména v kontextu celkového tragického vyznění filmu. V tomto je tedy film opravdu silná káva. Přiznám se, že jsem furt čekal, že aspoň jedna z postav se dokáže s alkoholem nějak vypořádat se ctí. Což se nakonec nedostavilo a mě to poměrně zdrtilo. Četl jsem tu názor, že se na film dá nahlížet svým způsobem i jako na komedii (viz třeba i herecké kreace Jiřího Sováka). Možná z pohledu někoho ano, ale já se tedy v tomto směru moc nebavil... Spíše jsem slzel. (20.08.2018)

Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka – a tím to hasne. Jméno Martina Friče bývá nejčastěji spojováno s populární komediální tvorbou prvorepublikové a protektorátní provenience a téměř se zdá, že v pozdějším období toho za pozornost už moc nestojí. Chyba lávky. Frič se po krátkém období osobní i tvůrčí stagnace vzepjal ke svému velkému comebacku tématem, se kterým dlouhá léta sám zápasil. V tom filmu je uložena velká životní zkušenost i svého druhu neobvyklá výzva, jak čelit problémům s alkoholem. Zároveň je zřejmé, že tu nejde o žádné plané moralizování, ale o komorní, v podstatě velmi intimní příběh několika lidí, kteří chtějí utéct před šedivou a ubíjející prózou života do světa fantazie a opojných klamů. Každý z nich má ke své závislosti jiný důvod, každý se u dna skleničky ocitl z různých příčin. Herci hrají civilně a dokáží s maximální přesvědčivostí zpřítomnit vnitřní hnutí svých postav. Zdeněk Štěpánek se úplně oprostil od zavedených jevištních manýrů a vysekl tady hluboký portrét člověka propadajícího se až na samé dno. Jiného druhu je potom Rážův houslista, samolibý frajírek, prahnoucí po exkluzivitě života a hledající dočasný únik v náruči atraktivní ženy. Je tu samozřejmě mistrovská herecká studie Františka Smolíka, který sice předtím odehrál bezpočet opilců a životních ztroskotanců, ale žádný z nich neměl v sobě takovou hlubokou duševní vyprázdněnost jako zkrachovalý továrník Taupe. Okamžik, v němž se pod vlivem rostoucího deliria vrací v představách k minulosti a v náhlém pomatení mysli postupně prochází prázdnými pokoji svého bytu, patří k vrcholným scénám Fričova filmu a v kontextu doby měla nepochybně silný účinek. Přesně zahraná je i Sovákova expresivní figurka profesionálního alkoholika; ve stejné rovině, i když v trochu jiném úhlu, se pohybuje Marešova role. Na rozsahem nevelkém prostoru na sebe výrazně upozorňují i další, především mondénní milenka Ireny Kačírkové nebo jedna z prvních větších příležitostí před kamerou Vladimíra Menšíka. Jak je pro filmy z této dekády typické, pokouší se o co nejrealističtější pohled na věc čili žádný happyend se nekoná. Ani nemůže. Své následovníky ostatně film získal v dalších dílech pozdějších tvůrců, mezi jinými například v Hubačově Ikarovu pádu nebo Pecháčkově sondě Dobří holubi se vracejí. (14.02.2010)

Učebnicový příklad, jak mizerná filmová hudba dokáže napáchat veliké škody - ty synteticé pazvuky by mohly vhodně doprovázet leda humoristické skeče ze života mladého chemika, anebo nějakou nejapnou studiovou sci-fi bakalářskou povídku... A pak taky to poněkud příliš symetrické a za vlasy přitažené zakončení, jako vystřižené ze Zoly, filmu závěrem srazilo hřebínek. *** Jinak ale všechno to mezitím - to vrávorání paňáců s přeraženým hřbetem po šikmém tenkém ledě a ta usvědčená životní bezvýchodnost všech zúčastněných, která neoblomně ukazuje, že alkohol vůbec není příčina a že jsou na tom všichni stejně bědně, staří i mladí, už předem rozvržení, uzoufaní, určení k semletí mezi vzdálenou, v krvi kolující touhou žít jinak a tušením, že ten den, kdy se vytrhnou a vezmou život do vlastních rukou, nikdy nepřijde, a tak si raději ředí krev a otupují vědomí - to mělo tísnivé napětí, správně jemně vystupňované, takže byste jim chtěli aspoň chvilku držet palce, za ně doufat, že to nezkazí úplně všechno a všem, přestože víte, že v téhle lidské komedii jsou poměry sil dávno určené... *** Plus: Menšíkova postava hospodského, tvrdého a nezúčastněně nápomocného tragédiím svých štamgastů jako popravčí špalek, je silná a o to pozoruhodnější, když víte, že filmové Boží mlýny Menšíka o dvacet let později nechají, aby se v Ikarově pádu a Tažných ptácích ocitl v roli jednoho z těch na druhé straně pultu. Některé scény vyloženě volají po zálibném srovnání. *** (08.02.2014)

Ve své době musel být film neuvěřitelná pecka. Tehdy nezvyklé téma, obsazené nejlepšími herci. Nezapomínejme, že film byl natočen v době sveřepého budování socialismu. Jsou zde vzpomenuty i některé prvky minulé doby - zkrachovalý pan továrník, hospodský, který nedává na dluh, protože podnik už není jeho atd. Takže i sociální krachy v důsledku pádu předchozího režimu. Neprávem opomíjený film, alkoholismus tentokrát z trochu jiného pohledu. (01.02.2016)

O malinko horší než Ikarův pád, ve kterém jsem se dokázal plně sžít s Menšíkem a jeho problémem. Tady to působilo spíše komicky, nicméně to tak jako tak byla hodně krutá výpověď o odvrácené straně chlastu (ne, nemyslím kocovinu), která má obrovskou moc ničit životy nejen samotnému notorovi, ale především jeho okolí. 90% (07.08.2017)