Dnes naposled

,,Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka... a tím to hasne! Fuj, vermut už nechci. Koňak jsem už měl, whisky jsem měl. Mysliveckou, tu jsem také měl... Becherovku - s ní jsem se ještě neloučil..." Film světového formátu. Vnímám jako nadčasové a zásadní dílo domácí kinematografie v žánru dramatu ze současnosti, osobně se mi líbí ještě víc než slavnější americký film Ztracený víkend se stejnou problematikou, mnoha zhodnými kvalitami v zpracování (bohužel s poněkud násilným happyendem). Scénář nabízí detailní psychologickou studii pěti postav, každé odlišného charakteru a z jiné spoločenské vrstvy, jenž ale spájí takřka neustálá přítomnost v jedné hospodě a závislost na alkoholu. Jsou to exhibionistický hospodský frajer a podvodníček žijící jen z kšeftů na volné noze; stárnoucí holič bez rodiny s vlastní pracovnou i bytem uvnitř hospody(!); úspěšný umělec (houslista), který propadá stále více lhostejnosti k práci i vlastní ženě; inženýr s našlápnutou kariérou, který upadá pod vlivem alkoholu pomalu, ale jistě na dno v životě pracovním, rodinném i vnitřním; do pětice pak úplná troska bývalého továrníka, který už téměř nežije a vnímá víc než realitu vlastní halucinace. Vynikající herecké výkony všech zúčastněných, pokaždé si tady užiju zejména Františka Smolíka a Zdeňka Štěpánka, asi i proto, že jejich postav a tragických konců mi je tady docela líto. Líbí se mi zde i Jaroslav Mareš a jeho vtipné "obchodní" výstupy coby lehké odlehčení více méně ponuré atmosféry a taky herečky Běla Jurdová a Irena Kačírková coby sokyně v záujem o jednu z postav. Pochmurnost atmosféry vytvořená automaticky černobílým obrazem i přirozenou tmou v nočních ulicích je zde nenahraditelná... 100% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) (04.07.2017)

Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka – a tím to hasne. Jméno Martina Friče bývá nejčastěji spojováno s populární komediální tvorbou prvorepublikové a protektorátní provenience a téměř se zdá, že v pozdějším období toho za pozornost už moc nestojí. Chyba lávky. Frič se po krátkém období osobní i tvůrčí stagnace vzepjal ke svému velkému comebacku tématem, se kterým dlouhá léta sám zápasil. V tom filmu je uložena velká životní zkušenost i svého druhu neobvyklá výzva, jak čelit problémům s alkoholem. Zároveň je zřejmé, že tu nejde o žádné plané moralizování, ale o komorní, v podstatě velmi intimní příběh několika lidí, kteří chtějí utéct před šedivou a ubíjející prózou života do světa fantazie a opojných klamů. Každý z nich má ke své závislosti jiný důvod, každý se u dna skleničky ocitl z různých příčin. Herci hrají civilně a dokáží s maximální přesvědčivostí zpřítomnit vnitřní hnutí svých postav. Zdeněk Štěpánek se úplně oprostil od zavedených jevištních manýrů a vysekl tady hluboký portrét člověka propadajícího se až na samé dno. Jiného druhu je potom Rážův houslista, samolibý frajírek, prahnoucí po exkluzivitě života a hledající dočasný únik v náruči atraktivní ženy. Je tu samozřejmě mistrovská herecká studie Františka Smolíka, který sice předtím odehrál bezpočet opilců a životních ztroskotanců, ale žádný z nich neměl v sobě takovou hlubokou duševní vyprázdněnost jako zkrachovalý továrník Taupe. Okamžik, v němž se pod vlivem rostoucího deliria vrací v představách k minulosti a v náhlém pomatení mysli postupně prochází prázdnými pokoji svého bytu, patří k vrcholným scénám Fričova filmu a v kontextu doby měla nepochybně silný účinek. Přesně zahraná je i Sovákova expresivní figurka profesionálního alkoholika; ve stejné rovině, i když v trochu jiném úhlu, se pohybuje Marešova role. Na rozsahem nevelkém prostoru na sebe výrazně upozorňují i další, především mondénní milenka Ireny Kačírkové nebo jedna z prvních větších příležitostí před kamerou Vladimíra Menšíka. Jak je pro filmy z této dekády typické, pokouší se o co nejrealističtější pohled na věc čili žádný happyend se nekoná. Ani nemůže. Své následovníky ostatně film získal v dalších dílech pozdějších tvůrců, mezi jinými například v Hubačově Ikarovu pádu nebo Pecháčkově sondě Dobří holubi se vracejí. (14.02.2010)

Dost toporná sonda do života alkoholiků a nudná obžaloba alkoholismu. Vadili mi i některé propagandistické prvky (např. pohled uvědomělého dělníka na opilého inženýra, postava zkrachovalého a neschopného továrníka, prospěchářská postava obchodníka/podvodníka a jeho neustále "hello & goodbye", vždy střízlivý a korektní barman Menšík věrně sloužící státní hospodě i když bývala jeho vlastní...těch nenápadných propagandistických momentů a postav je tam - bohužel - dost). Průměrný film s průměrnými hereckými výkony. Velmi nadhodnocený film. (22.10.2012)

Tak jsem myslel, že Ikarův pád je ojedinělým filmem o alkoholismu, teď vím, spletl jsem se. "Dnes naposled" je v podobném duchu, zde ovšem ještě stará garda prvorepublikových herců (štěpánek, Mareš aj.), kterým přihrává už generace nová (Sovák, Ráž, Menšík). Vskutku syrové drama o chlastu, kdy jsem sám byl zvědav, kam až Frič je schopen ve své reportáži zajít. A zašel až na konec. Byl to zkrátka machr....a já přestávám pít...dnes naposled...90% (11.12.2011)