Saulův syn

Pár slov o tom, proč je tenhle film po formální i obsahové stránce podprůměr a proč je špatné tomuhle podprůměru propadat a dávat Oscary. ____ Co se formální stránky týče, tak někteří filmaři zjevně pořád žijí v iluzi, že dlouhými záběry vtáhnou diváka víc do děje. To platí možná tak v nějaký FPS hře, ale ve filmech tyhle dlouhý záběry nevedou k větší sugestivitě, autenticitě či realističnosti, ale naopak diváka ruší, protože je to nepřirozený a protože jak známo ve filmech to je spíš tak, že se realističnosti dosahuje zcela nerealistickými prostředky. Příkladem jsou zvuky (nikdy se nenechává zaznít vše, ale jen to potřebný), anebo střih (režiséři jako Scorsese nechají sjet scénu třeba desetkrát a poté tu scénu ve střižně seskládají ze záběrů ze všech těch deseti jetí, čímž ovšem dosáhnou větší působivosti). Tudíž představa, že když mám závažný téma jako holocaust, tak ho podpořím dlouhými záběry, kterými vtáhnu diváka přímo do děje, je iluzorní. Dlouhý záběry fungují pouze jako výjimka z pravidla, když je použiju párkrát jako třeba Cuarón, ale když se z toho stane koncept celýho filmu jako v případě Hitchova Provazu nebo dramatu Victoria (2015), je to skoro vždycky průšvih. Bohužel diváci i kritici mají dlouhodobě pocit, že každý film s dlouhými záběry je automaticky kvalitní, zatímco každý rychleji stříhaný film je automaticky míň kvalitní. Tak to samozřejmě není. Je nutný to posuzovat vždy individuálně film od filmu. Že si někdo nandá holinky naruby, z něj jednoduše nedělá punkera, jak víme, stejně jako nedělají dlouhý záběry z filmu umění. Kdo to neví, tomu třeba připomenout, že nejdelší záběry jsou de facto v pornu. Samozřejmě se tu nabízí protiargument, že v případě Saulova syna mají dlouhé záběry ilustrovat a zprostředkovat to, že když jste se octli v koncentráku, měli jste jen velmi omezené množství informací o celém prostoru a fungování tábora. Faktem rovněž je, že zprostředkovat jeden příběh hlavní postavy, jejího vnímání a chování tak, jak to činí Saulův syn, je dobrá myšlenka, ale to provedení je zkrátka nedostatečný. Mimo to členové Sonderkommanda jako relativně privilegovaná vrstva v koncentračních táborech byli sice už dopředu odsouzení po cca 4 měsíčních k smrti, nicméně měli rozhodně větší přehled o celé situaci v táboře než běžní vězni, tudíž přisuzovat hlavní postavě nějaký extra rozostřený vnímání okolní reality není přesný. Hlavně mám ale pocit, že ten film není nijak extra zrežírovaný a že těží zejména ze silnýho tématu nakroucenýho (pivo se čepuje, zmrzlina točí, filmy kroutí) rádoby sugestivním stylem dlouhých záběrů. Laszlo Nemes prostě není ani nový Béla Tarr ani nový István Szabó. Je to mladý kluk, který za sebou nic nemá a soudě podle tohohle filmu nemá nic ani před sebou, aniž mu teda přeju něco špatnýho. Ale to si povíme za 15 let. O kšeft nebude mít určitě nouzi, protože festivalový filmy jsou stejný byznys jako ty komerční a v radách a různých fondech seděj povětšinou nekompetentní jedinci, co na filmy jako Saůluv syn peníze rádi odklepnou, než aby podpořili něco smysluplnýho a skutečně odvážnýho. Na závěr podotýkám, že kdyby někdo namítal, že Saulův syn vyjma dlouhých záběrů pracuje přece i velmi důmyslně se zvukem, tak s vědomím toho, jak mimořádně důležitá je ve filmech audiální stránka (hudba, zvuk, mix), říkám, že film je pořád primárně vizuální umění. Říkáme pohyblivé obrázky, jdu zhlédnout (nikoli shlédnout, please). Neříkám jdu si poslechnout film. ____ Co se problémů s obsahem tohohle filmu, tak jednak podkladem pro scénář je jakýsi sborník textů seskládaný ze zápisků různých členů Sonderkommanda, tedy celkem věrohodný, ovšem pořád velmi problematický zdroj nesourodých textů. Za další hlavní postava se chová doslova jako šílenec, jako nějaký rambo, kterému by SS-áci ve skutečnosti nejméně desetkrát prohnali kulku hlavou za to, co ve filmu provádí a jak neobezřetně si počíná. Rozumím tomu, že hlavní postava je vlastně mrtvá, jinak řečeno že ten otec opustil živé kvůli mrtvým, respektive kvůli svému synovi, takže je mu už všechno jedno. Stejně tak lze asi kvitovat, že tu máme příběh nikoli přeživšího hrdiny, nýbrž bezejmenného mrtvého, nicméně i tak je chování hlavní postavy iritující, zvlášť když si tvůrci dali očividně záležet na historické věrohodnosti kulis a povinných klišé scén, jako jsou sprchy, zabíjení židů u vyhloubených příkopů či pořizování skutečně dochovaných fotek. Faktem ovšem je, že kdyby chtěli být tvůrci skutečně originální, neumístí film do nejprofláknutějšího symbolu holocaustu, Osvětimi, když daleko vice židů pochodovalo do plynu v jiných německých továrnách na smrt a ještě víc židů bylo zastřeleno v okupovaném Polsku, Lotyšsku, Litvě či v Sovětském svazu. (28.02.2016) (méně) (více)