Saulův syn

Film bez minulosti i budoucnosti, který (nejen) kvůli tomu bude popisován jako "holocaustí Jdi a dívej se". Díky zvolenému formátu "dlouhých scén přes rameno" je nebývale intenzivní, sugestivní (ta práce se zvukem!) a zadře se ani ne tak pod kůži jako rovnou do morku kostí... Dokonce možná až příliš, protože je to neustále v pohybu a tak našlapané, že divák (ani postava) nemá byť jen jediný moment oddechu. Hrozí tak, že to ke konci svého diváka otupí, jakkoli hrůzy během šichty Sonderkommand jsou zobrazeny "jen tak jakoby mimochodem" v druhém plánu a jako každodenní rutina čili jsou v důsledku toho ještě o to více mrazivé a znepokojivé. A ať už vás to otupí či ne a ať už to vydýcháte či ne, tak je nesporné, že Saulův syn je jednou z výjimek potvrzujících pravidlo, kdy se filmové kvality a důležitost i naléhavost námětu kloubí v jeden funkční celek, kterému "festivalové haló" právem náleží. Když pro nic jiného, tak proto, že takovýto pohled na filmové ztvárnění holocaustu skrze industrializaci smrti byl již sakramentsky zapotřebí, jelikož zatímco v literatuře se čas od času objevuje, tak v kinematografii doposud citelně scházel. (10.10.2015)

Snímek z prostředí osvětimského sonderkommanda natočil už v roce 2001 Američan Tim Blake Nelson. Ačkoliv je ovšem "Šedá zóna" jistě kvalitní titul, který si v popisu hrůz pekla Auschwitzu se "Saulovým synem" nijak nezadá (a dokonce má několik stejných nebo velice podobných stěžejních dějových motivů), nedosahuje údernosti svého maďarského protějšku, jehož účinek na diváka je opravdu mimořádný. Vysvětlení je očividné - "Saulův syn" používá netradičních a přitom výjimečně působivých formálních postupů, které spolu s nepřímým, jakoby jen bezděčným záznamem inferna v němž se Saul pohybuje, dohromady vytvářejí nezapomenutelný, byť pochopitelně poněkud depresivní divácký zážitek. (17.04.2016)

Sledoval som pred časom rozruch, ktorý sa spustil okolo Saulovho syna, ale až teraz som sa dostal k jeho sledovaniu. Možno viesť diskusie o tom, či má ešte aj v súčasnosti význam nakrúcať filmy  z II. svetovej vojny. Ak je odpoveďou áno, treba trvať na to, aby ich forma bola odlišná od dosiaľ nakrúteného. To je v Saulovom synovi splnené. Dokonca až tak, že novátorská forma zatlačila do úzadia všetko ostatné. Výsledkom je zaujímavý, dokumentárne ladený film, ktorého málo pravdepodobný dej sa do reality vrátil až v úplnom závere. Vnímal som ho, ako istý druh experimentu, ktorý ma nedokázal trvalejšie zaujať počas premietania. (10.05.2022)

V životě bych neřekl, že by mě mohlo někdy bavit dvouhodinové čumění do zátylku polodebilního maďarského žida. V pravém horním rohu obrazovky už jen chybělo skóre, v levém dolním inventář a chmatal bych po džojstyku. Stotisící první reklama na holou kost je tentokrát opravdu sugestivně, originálně, mrazivě a velmi působivě podaný FPS výlet do míst s historicky největší koncentrací okupantů palestinských území na čtvereční loket a dokonce bez obvyklých mučednických klišé. Škoda jen, že je ústřední zápletka tak kokotská. Pardon, chtěl jsem říct absurdní. Ale i tak si myslím, že už je nejvyšší čas začít se konečně věnovat té Arménské genocidě nebo točit černé komedie! (07.04.2016)

Hlavní tahák evropských filmových festivalů a (snad) zasloužený Oscar 2016. Pohled na život ve vyhlazovacím táboře očima jednoho z členů Sonderkommanda. Kamera se prakticky celý film pohybuje s hlavním hrdinou a zabírá detail jeho hrůzou otupělé tváře. Jde o odvážný a originální přístup, který vytváří až klaustrofobický dojem. K atmosféře filmu se to ale hodí. Ten otupělý pohled vpřed. Stále před sebe. Nekoukat ani doleva ani doprava. Snažit se nemyslet na to, co se kolem děje. Snad jedině tak šlo z onoho místa okamžitě nezešílet. Humánní myšlenka důstojného pohřbu mladého chlapce tam kdesi v tom peklu na zemi, je v podstatě jediným motorem filmu. Tato hlavní dějová rovina je sice značně nepravděpodobná a vzdálená skutečnosti, ale pravda že sledovat 107min záběr jednoho člověka, jak stěhuje mrtvoly z plynové komory do pecí a pak umývá šatny od krve bez jakýchkoli dalších motivů, by bylo pro diváka už moc silný kafe. I tomu beznadějnému čekání na smrt a oddalování vlastního konce je třeba dát nějaký vyšší smysl, než je pouhý přirozený pud sebezáchovy. Jinak by to Oscara nedostalo. Přitom skutečný děs toho místa byl v tom, že zde žádná lidskost nezbyla a pro myšlení nebyl ani čas ani prostor. Jediná motivace byla přežít právě ten den a právě tu hodinu. 70% (10.09.2016)