Dvanáct křesel

První koprodukční polsko-československý film byl zároveň první filmovou adaptací klasického textu Ilfa a Petrova, který pro film upravil Karel Lamač. Jen do roku 1945 vzniklo dalších 6 verzí, mezi nimi například Šťastný smolař (13 Stühle, 1938) s Heinz Rühmannem a Hansem Moserem v hlavních rolích. V československo-polském prostředí téma připadlo dvojici Vlasta Burian a Adolf Dymsza. Režírovala je dvojice Mac Friče a Michala Waszyńského a vytvořila tak pro sólistu Buriana jedno z nemnoha partnerství jeho filmové kariéry. Do té doby byl Burian párován s komičkami Zdenou Kavkovou a Anny Ondrákovou, později si vystačil s nahrávači ze svého divadla Čeňkem Šléglem a Jaroslavem Marvanem. Dnes je bohužel k dispozici neúplná kopie filmu a proto není zcela jednoznačně možné zhodnotit jeho skutečné kvality. Chybí také srovnání se soudobými polskými filmy, ze kterých by bylo zřejmé, že například Waszyński s Dymszou nebo Pogorzelskou pracoval opakovaně. Formálně jde spíše o zvukovou grotesku, což v soudobém kontextu čs. filmu patří mezi unikáty. Vladimír Just například tvrdí, že Burian byl nakonec stejně populární v německy mluvících zemích jako v Polsku a mezi postavami z loutkového divadla se Vlasta Burian stal synonymem pro Kašpárka. Ostatně na tradici partnerství s polským filmem se navazuje dodnes a v historii obou kinematografií můžeme najít takové tituly jako Co řekne žena (1958), Kukačka v temné lese (1984), Zátah (1985), Jestřábí moudrost (1989), Je třeba zabít Sekala (1997), Všichni moji blízcí (1999), Král sokolů (2000, který byl koprodukcí také s Maďarskem), Karamazovi (2008), Legenda o létajícím Cypriánovi (2010) nebo Lidice (2011). (21.02.2009)

Po letmém nahlédnutí na pár informací o autorech předlohy, Iljy Ilfa a Jevgenije Petrova, mi srdce lehce poskočilo radostí. Ranný Burianův film, že by si vzal za vzor dílo, které v sobě pod humornou slupkou skrývá nějakou závažnější a ne dvakrát příjemnou myšlenku (jak, mimo jiné, píše Šandík)? Jiný letmý pohled, sice ten na zdejší hodnocení, však zase usadil srdce na původní místo a ono už tam zůstalo. Ostatky předlohy na sebe vzaly podobu jednoduché taškařice vyprávějící o tom, čeho všeho je schopen člověk omámený vidinou bohatství. Ony skutky však mají, až na dvě vzácné a kvalitativně lepší scény, podobu pouhého rádobyvtipného pobíhání na místa, kde by se ono kýžené bohatství mělo nacházet. Tou první scénou je Burianovo opuštění fungující živnosti ve stylu: "Teď jsem bohatý a po mě potopa," tou druhou pak úplný závěr. Tyto scény však kvalitativně vyčnívají pouze v rámci zbytku filmu, v jiných snímcích by nejspíše i ony zapadly. Dovolím si nyní od uživatele Barta vypůjčit slovo "nesourodá", které zmiňuje v souvislosti s ústřední dvojicí a rozhodně se v tom nemýlí. Burianovo herectví dobře známe, věnujme se tedy Dymszovy. Nechci tvrdit, že jeho herecké schopnosti zaostávají míle za Burianem, tak je tomu myslím jen (anebo hlavně) v ozvučených scénách. V těch němých je znát, že Dymsza má zřejmě zkušenosti s groteskou. Je spíše mimem, než "zvukohercem", což, myslím si, čiší už ze zdejší galerie. Nesourodá však zřejmě nebyla jen dvojice herecká, ale i režisérská. Jedna její část nejspíš tlačila film k němé grotesce, druhá (a hádám, že to byl Frič) ke zvuku. Není divu, že film je potom takový bastard. No, a když už jsem se tak rozepsal, za zmínku mi stojí ještě scéna první, z poloautomatizované rychloholírny. Nepřipomíná nápadně Chaplinovu Moderní dobu? Mně tedy moc - ovšem i ona může sloužit za příklad destrukce původní myšlenky. V Moderní době lze vidět varování před odlištěním v přetechnizované společnosti, která je hnána pouze touhou po efektivitě, ve Dvanácti křeslech jde jen o takovou vycpávací legrácku. Silná *. (07.01.2009)

Film se sice nedochoval celý, ale moc toho v něm nechybí a kdyby se byl dochoval, lepší by asi nebyl. V těch nejlepších chvílích připomíná Dvanáct křesel němou grotesku, ve které se tu a tam nějakým omylem promluví, ale jinak není moc oč stát. Vlasta Burian a Adolf Dymsza tvoří velmi podivnou a nevyrovnanou komickou dvojici (hádejte, kdo z nich je ten lepší), jeden druhému nerozumí, pokud nehovoří právě vymyšlenou řečí, a stejně tak jsem jim moc nerozuměl ani já. (30.04.2016)

Rok 1933 znamenal pro domácí kinematografii jeden z rozhodujících okamžiků. 25. ledna byly slavnostně otevřeny moderní filmové ateliéry na Barrandově, které brzy zaujaly pozornost zahraničních koncernů. A v této vzrušené atmosféře vzbudila zájem diváků i kritiky česko - polská koprodukce nové veselohry s Vlastou Burianem. Ten si za pouhé čtyři roky existence zvukového filmu vydobyl výsostné postavení takřka po celé kontinentální Evropě (zejména v Německu a Rakousku) a jeho popularita měla být využita i ve prospěch polských ateliérů Falanga. Námět sovětských autorů Iljy Ilfa a Jevgenie Petrova obratně přepracoval Karel Lamač, který z neznámých důvodů přenechal režii celého projektu svému příteli Martinu Fričovi. Ten byl ovšem vytížen několika rozpracovanými filmy v Československu a tak polské koprodukci nevěnoval dostatečnou pozornost. K Burianovi byl přiřazen oblíbený polský komik a kabaretiér Adolf Dymsza, jen stěží se vyrovnávající živelné nátuře a improvizačnímu vodopádu krále komiků. Snímek postrádá provázanost jednotlivých sekvencí a tříští se do několika samostatných kapitol, pojatých spíše ve stylu americké němé grotesky (eskapáda s nalezenými křesly). Kameramanské fiasko Antonina Wawrzyniaka navíc doplňuje technicky bídný stav neúplné kopie. I přesto nezbývá než hořce litovat, že podobných omylů a uměleckých proher nevzniklo více. Sledovat totiž na plátně Vlastu Buriana v jakékoliv konstelaci je dnes pro milovníky neopakovatelným zážitkem. (28.12.2008)

Unikátní kousek, který je zajímavý hned z několika důvodů. Jde vůbec o první filmové zpracování humoristického románu Ilfa a Petrova (zároveň šlo o jejich první společnou knihu) I když jde spíše o volnou inspiraci, přenesení do nového prostředí a přistřižení na míru filmových protagonistů se zdařilo. Vasta Burián zde dostal poprvé parťáka sobě rovného a poprvé vytrořil s někým komickou dvojici přopomínající Laurela a Hardyho. Vznikla ozvučná groteska s převládajícími prvky němých veseloher. Když odhlédneme od zhoršené technické kvality, nabízí Dvanáct křesel příjemné pobavení s pohledy předválečné (ještě nevybombardované) Varšavy. (01.11.2015)