Dvanáct křesel

Pokud jde o Vlastu Buriana, musím (možná trochu s ostudou) napsat, že jsem o něm více četl (např. v různých hereckých pamětích) a taky zhledal o něm pár dokumentů, než viděl celé filmy s ním. Jeho osobnost v dějinách filmové tvorby i humoru jako takového je bezpochyby zajímavá, jen si většinou nenajdu tu správnou chuť na filmový humor starý 80 – 90 let nebo mi to prostě během sledování nesedne. Dvanáct křesel se mi líbilo! První minuty rozpačité, postupně se to krásně rozběhlo na zábavnou komedii. Film byl primárně určen pro polské publikum a vidět i naprosto odlišné vyznění filmu včetně Burianovy pozice v něm. Zatímco většina českých (i německých) filmů s Burianem se zakladala především na jeho výstupech (a nějaký ten Plachta nebo Marvan ve dvojici pouze přihrával), zde je Burian pro polský film zahraničním hostem a vystupuje vedle rovnocenného polského kolegy. Zcela odlišně laděný humor a odlišné konání postav se stejným cílem se potkává v řadě komických situací, vycházejících ze žánru němých filmových grotesek. Podívaná o honbě za ztracenou částí dědictví je to skutečně vtipná a zajímavá, včetně "exotické" scénky z polského přístavu při moři. (70%) (30.04.2018)

Možná i díky československo-polské koprodukci a potřebě méně mluvit má 12 křesel má do jíste miry kouzlo a punc němého filmu. Poláci si chtěli (vy)užít Vlasty Buriana a poslali ho jako Ferdinanda Šuplatka vlakem do Varšavy za dědictvím tetičky kapitalisty. Zde mu přidělili Adolfa Dymzsu (Baginskeho) alias Wladyslawa Klepky a tím vytvořili kvalitní komediální dvojici. A pak se může rozjet děj za částečněho využití kvalitního sovětského námětu soudruhů Ilfa a Petrova, který byl několikrát v několika zemích adaptován a pravděpodobně bude i v budoucnosti. Nicméně tato středoevropská a západoslovanska verze je první filmovou apadptaci. Škoda, že se nedochovalo devět minut filmů, třeba by tam byla stejně dobrá scéna jako spirituální seance. Stejně jako uživatel Mol jsem si všimnul nápisu Precz z Hitler( pryč s Hitlerem) a hákového kříže na zdi antikvariátu. (27.11.2017)

Film který zcela zapadl a to (taktéž) zcela právem... Své knižní předloze se nepodobá vůbec v ničem. Ze sžíravé a nesmírně vtipné satyry na poměry v komunistickém Rusku dvacátých let zůstal pouze motiv hledání dvanácti křesel s ukrytým balíkem peněz, respektive diamantů. Nic víc. Je to sice pochopitelné, protože reálie Sovětského svazu byly lidem žijícím mimo tuto trudnou říši ve třicátých letech naprosto cizí, ale možná právě to mělo tvůrce varovat. Vetchý scénář těží především z žánru klasické grotesky. Mj. proto, že je film česko-polsky, takže se v něm logicky příliš nekonverzuje. Rozporuplný dojem z filmu navíc podtrhuje úděsná technická kvalita dochovaného filmového pásu. Také z toho důvodu jej lze sledovat snad pouze z dokumentárních důvodů. Jiné možné pohnutky mě žel nenapadají... 3/10 Zajímavé komentáře: Marthos (29.04.2008)

Unikátní kousek, který je zajímavý hned z několika důvodů. Jde vůbec o první filmové zpracování humoristického románu Ilfa a Petrova (zároveň šlo o jejich první společnou knihu) I když jde spíše o volnou inspiraci, přenesení do nového prostředí a přistřižení na míru filmových protagonistů se zdařilo. Vasta Burián zde dostal poprvé parťáka sobě rovného a poprvé vytrořil s někým komickou dvojici přopomínající Laurela a Hardyho. Vznikla ozvučná groteska s převládajícími prvky němých veseloher. Když odhlédneme od zhoršené technické kvality, nabízí Dvanáct křesel příjemné pobavení s pohledy předválečné (ještě nevybombardované) Varšavy. (01.11.2015)

Rok 1933 znamenal pro domácí kinematografii jeden z rozhodujících okamžiků. 25. ledna byly slavnostně otevřeny moderní filmové ateliéry na Barrandově, které brzy zaujaly pozornost zahraničních koncernů. A v této vzrušené atmosféře vzbudila zájem diváků i kritiky česko - polská koprodukce nové veselohry s Vlastou Burianem. Ten si za pouhé čtyři roky existence zvukového filmu vydobyl výsostné postavení takřka po celé kontinentální Evropě (zejména v Německu a Rakousku) a jeho popularita měla být využita i ve prospěch polských ateliérů Falanga. Námět sovětských autorů Iljy Ilfa a Jevgenie Petrova obratně přepracoval Karel Lamač, který z neznámých důvodů přenechal režii celého projektu svému příteli Martinu Fričovi. Ten byl ovšem vytížen několika rozpracovanými filmy v Československu a tak polské koprodukci nevěnoval dostatečnou pozornost. K Burianovi byl přiřazen oblíbený polský komik a kabaretiér Adolf Dymsza, jen stěží se vyrovnávající živelné nátuře a improvizačnímu vodopádu krále komiků. Snímek postrádá provázanost jednotlivých sekvencí a tříští se do několika samostatných kapitol, pojatých spíše ve stylu americké němé grotesky (eskapáda s nalezenými křesly). Kameramanské fiasko Antonina Wawrzyniaka navíc doplňuje technicky bídný stav neúplné kopie. I přesto nezbývá než hořce litovat, že podobných omylů a uměleckých proher nevzniklo více. Sledovat totiž na plátně Vlastu Buriana v jakékoliv konstelaci je dnes pro milovníky neopakovatelným zážitkem. (28.12.2008)