Krev mojí krve

Lisabon, čtvrť Padre Cruz, nižší střední až nejnižší vrstva. V jádru poctivá rodina a její nezasloužené problémy. A problémy bude mít také divák, nezapne-li ostražitost naplno. Režisér João Canijo s oblibou snímá dva dialogy v jediném záběru, a když není nikdo po ruce, nechá alespoň mluvit televizi. Že už jste spojení nebezpečná čtvrť – nechtěné těhotenství – mladý delikvent – drogový dealer – revolver, na Cinema Mundi viděli? Nu ano, třeba loni ve Zvuku kamenů nebo předloni v Bráchovi. kult pro Cinema Mundi, 2013. Nejlepší film festivalu? Pche, leda houby s voctem. Pokud porota ocenila především technickou stránku, pak nechápu proč nezařadili do výběru Sněhurku. (03.03.2013)

Zo začiatku som mala trochu problém sa v tom zbesilom kotkodákaní a mätúcich vzťahoch vyznať. Špeciálne, keď sa paralelne odohrávali dva dialógy, kedy bolo treba pohotovo a duchaplne odhadovať, ktorý titulok patrí ku ktorej postave. Najviac ma zaujala linka s tetou Ivete, ktorá vyústila do naozaj intenzívneho finále. Cláudia išla po stopách telenovely, tam som až taká nadšená nebola. Trochu som s hodnotením váhala, niektoré pasáže boli vyložene zdĺhavé a zbytočné. Pozerám, že direktorov cut má 185 minút, to už by bolo nad moje sily. (16.09.2019)

Sociální drama, zaměřené více na rodinné a partnerské problémy než na kontext a determinanty životů na chudinském lisabonském prostředí. Problémem ovšem není ani tak fabule, jako schopnost udržet pozornost v divácky značně nevstřícném vyprávění. To neustále sleduje téměř desítku postav, libovolně mezi nimi přechází a příliš zkratkovitě sleduje jejich konání a řešení různorodých potíží. To bohužel vede k tomu, že žádné z nakousnutých témat není nahlédnuto pořádně, spíše se povrchně představí příčiny a hned se přechází k následkům. Důležitější je vlastně celkový kosmos nepříliš soudržné rodiny než jednotlivec a jeho individualita. Je tomu tak i proto, že film stojí na skutečně dlouhých dialogických scénách rodinných interakcí, v nichž se osudy a linie spojují, ale vzhledem k velmi netradiční simultánnosti vyprávění dochází k jejich neustálému překrývání a v divákových silách není je podchytit a brzy na toto úsilí zákonitě rezignuje. Alespoň na první shlédnutí tudíž není ani možné si film užít či jej plně pochopit. Tento originální prvek se otiskuje i do formální složky - jsou voleny kompozičně složité až klaustrofobické záběry, vytvářející dva plány či prostory, v níž souběžně probíhají různé akce, ať už to jsou hádky či intimní rozhovory. Když jsou postavy v cizím prostředí, vyprávění se bez skrupulí na chvíli zaměří na zcela jiný a nepodstatný děj, jindy zprvu sleduje cizí a pro děj naprosto nedůležité postavy a teprve poté "objeví" protagonisty a v jejich sáhodlouhém dialogu zachytí pár vět, které vývoj o trochu posunou. Nelze říct, že by forma byla scestná, jde o zajímavou formu konstrukce realismu, která nutí napínat pozornost až k prasknutí a nenechat diváka, aby byl jen vláčen narativem. Subjektivně je však zážitek spíše ubíjející a tento pocit ještě narůstá vzhledem k neobjevnosti až klišovitosti dějových situací, kterými postavy značně neindividuálně procházejí a pateticky se ubírají k sebeobětobání. Věřím, že pro příznivce hyperrealistického přístupu k vyprávění může být film modlou, pro diváka bez tak rigidních požadavků, toužícího po nefrustrujícím kinematografickém zážitku, nečekaným očistcem. Protože dokážu ocenit formální a narativní novátorství a zprvu mi zvolený styl přišel osvěžující, volím střední hodnotící cestu, ačkoli se jednoznačně řadím k druhé zmíněné skupině filmového obecenstva. (Cinema Mundi 2013) (04.03.2013)

K uzoufání nudný pokus o sociální drama, který staví rovnou na dvou příběhových linkách - telenovelově sterilní romanci a gangsterské variaci pro socky - které na sebe nemají žádný vliv a jen uměle prodlužují tuhle přehlídku ničeho, přičemž v dokonale statickém a mrtvolném podání a s vizuálem napovídajícím zlatou éru VHSek. Sofistikovaný intelechtuál může namítnout, že šlo o tvůrčí záměr. Já si dovolím namítnout, že takový tvůrčí záměr stojí za pitchu a estetičtější a zábavnější by byla i procházka po Cejlu. A pochybuju, že se jednalo o úlitbu rozpočtu, vzhledem k tomu, že jde o etablovaného prominentního tvůrce (kterému bych ovšem nesvěřil ani svatbu Jiřího Káry, která je vizuálně velmi podobná). A tak se k nám z Lisabonu dobelhala tahle nicotná pruda, která vám vylíčí, že socky, co mají problémy, mají problémy. Opravdu fascinující a bohatý námět, který trvá kouzelných 133 minut, aniž by cestou servíroval jakékoliv vrcholy. A přestože se na konci divák dočká katarze, je to jen ledabylé šlápnutí do hovna, které se line celou stopáží. Kdokoliv se dožije konce, dozajista propadne myšlence, že o sto minut míň by bylo moc. Trochu inspirace od svižné španělské produkce by rozhodně neuškodilo. (23.07.2020)

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 25 - Portugalsko. Z mnoha stran jsem slyšel, že portugalský film za moc nestojí, a že jediný režisér, který se na mezinárodní úrovni zviditelnil, byl nedávno zesnulý Oliveira. Asi je pravda, že sousední Španělsko udělalo ve filmu větší díru do světa, ale po shlédnutí tohoto filmu bych Portugalce nezatracoval a nepodceňoval. Není to asi zrovna snímek pro většinové publikum, avšak pokud divák přistoupí na pravidla hry pana režiséra, dostane se mu kvalitní psychologické drama o jedné lisabonské rodině, jež se vyznačuje dlouhými záběry a zdánlivým pomalým tempem, přitom silné emoce bobntají a hrozí velké neštěstí. (25.04.2015)