Hvězda zvaná Pelyněk

Z Fričovy pozdní tvorby patří PELYNĚK minimálně k těm titulům, které mají svůj význam v rámci širší reflexe historických témat v domácím hraném filmu. A budeme-li konkrétní, poslední léta první světové války rozhodně nepatřila na plátnech k zvlášť frekventovaným úsekům čili už jen z tohoto důvodu je nutné ocenit jakoukoli snahu. Sólový dramatický part je tu ponechán Jiřině Bohdalové, která se v postavě vinárenské rajdy pokouší spojit tragédii s komedií, což jí ostatně šlo vždy nejlépe. Zajímavost: Hašlerovu písničku Když jsme byli v Itálii zpíval poprvé Vlasta Burian v jiném Fričově filmu, adaptaci Herrmannova románu U snědeného krámu. (07.04.2011)

Filmu nejvíce přidává, že je podle skutečné události. Podobných střípků z obou světových válek bylo zfilmováno nespočetně. Příběh českých povstalců rozhodně není profláklý a proto dějem upoutá. Netajím se tím, že válečná drama nepatří k mým oblíbeným a ani Hvězda zvaná Pelyněk mě nepřesvědčil o opaku. Je to dobrý a povedený film a tady pro mě končí. (31.10.2012)

Pozdní Fričův snímek z konce první světové války mě pokaždé překvapí svou uměřeností a koncentrací, přes něž se režisérovi podařilo vykreslit charaktery všech postav tak bohatě, jako by každý ze zúčastněných byl tím ústředním hrdinou, o jehož život se hraje především. Každý, přesně zasazený do setmělého panoptika konce války, která do poslední chvíle nepřestává stravovat lidské životy, s sebou do zkázonosného víru stahuje celou svou životní zkušenost, všechna svá pouta, všechny sny a veškeré své lpění na – dávno ztracené – svobodě, jejímiž zlomky ozařuje tmu, která se před ním rozprostírá. Přes heroismus některých osobních povstání, která v celém praporu rozdmýchají vzpouru, plane skutečná vůle k životu jen z Tonky: v této jen zdánlivě jednoduché kabaretní zpěvačce se střádá jiná válečná bolest, než jakou znají (ostatní) vojáci, a proto také utíká ze „své“ fronty – a proto se také nakonec vzbouří proti nespravedlnosti s takovou samozřejmostí a bezelstností, až to vyráží dech. Její revolta, zmarněná jako ta předešlá, ale jí tragičtější, promlouvá adresně ke každému divákovi a vtahuje každého do boje, nechávajíc jej poznat, že ani on nežije v míru, ale jen v příměří. (19.08.2023)

Historicky překroucená fraška. Obrovský potenciál námětu rumburské vzpoury naprosto nevyužit. Ze Stanka Vodičky udělali tvůrci pacifistického blba a z třiadvacetiletého Františka Nohy, kterého hraje padesátiletý Deyl, cirkusového kverulanta. Vojáci ve filmu rozhodně nevypadají jako zbídačelí vojáci šikanovaní německými zupáky, naopak se ožírají a tráví volno v bordelu. Jak po stránce dramaturgické, tak po stránce formální průměrné, z hlediska historického až odpaduhodné. Martin Fryč byl geniální režisér, ale Hvězda zvaná pelyněk podle mého názoru nepatří k jeho nejlepším dílům. (28.10.2007)

Velkolepý film s hvězdným hereckým obsazením. Strhující popravčí finále, při němž běhá mráz po zádech i dnes. A úplný závěr, kdy za zvuku kapely vojáci napochodují do připravených dobytčáků, které je odváží na italskou frontu, zatímco hejtman a další šarže jim s úsměvem salutují, vystihuje absolutní bezmocnost obyčejného člověka v soukolí dějin téměř démonicky. Kruh se uzavřel... (05.01.2010)