Režie:
Martin FričKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Dalibor C. VačkářHrají:
Jiřina Bohdalová, Vlasta Matulová, Rudolf Deyl ml., Jiří Sovák, Radoslav Brzobohatý, Jan Tříska, Martin Růžek, Josef Větrovec, Jaroslav Mareš (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Myšlenka na svobodu je sladká, vzpoury však mívají hořké konce... Koncem května 1918 se do rumburských kasáren vracejí vojáci z ruského zajetí. Je mezi nimi i Franta Noha, bývalý cirkusový artista. Vojáci i oficíři si vycházejí povyrazit do vinárny U růže, kde je největší atrakcí pěkně vyvinutá zpěvačka a tanečnice Tonka. V kasárnách však panuje tradiční rakouský dril. Vojáci jsou čím dál nespokojenější. Pohár jejich trpělivosti přeteče, když se dozvědí, že mají jít znovu na frontu. Navrátilci z Ruska, ovlivnění tamější Říjnovou revolucí, vědí, jak si počínat. Obsadí četnickou stanici, poštu i nádraží. Vinou neukázněného vojína však jejich vzpoura ústí do tragického konce. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (81)
Z Fričovy pozdní tvorby patří PELYNĚK minimálně k těm titulům, které mají svůj význam v rámci širší reflexe historických témat v domácím hraném filmu. A budeme-li konkrétní, poslední léta první světové války rozhodně nepatřila na plátnech k zvlášť frekventovaným úsekům čili už jen z tohoto důvodu je nutné ocenit jakoukoli snahu. Sólový dramatický part je tu ponechán Jiřině Bohdalové, která se v postavě vinárenské rajdy pokouší spojit tragédii s komedií, což jí ostatně šlo vždy nejlépe. Zajímavost: Hašlerovu písničku Když jsme byli v Itálii zpíval poprvé Vlasta Burian v jiném Fričově filmu, adaptaci Herrmannova románu U snědeného krámu. ()
Filmu nejvíce přidává, že je podle skutečné události. Podobných střípků z obou světových válek bylo zfilmováno nespočetně. Příběh českých povstalců rozhodně není profláklý a proto dějem upoutá. Netajím se tím, že válečná drama nepatří k mým oblíbeným a ani Hvězda zvaná Pelyněk mě nepřesvědčil o opaku. Je to dobrý a povedený film a tady pro mě končí. ()
Pozdní Fričův snímek z konce první světové války mě pokaždé překvapí svou uměřeností a koncentrací, přes něž se režisérovi podařilo vykreslit charaktery všech postav tak bohatě, jako by každý ze zúčastněných byl tím ústředním hrdinou, o jehož život se hraje především. Každý, přesně zasazený do setmělého panoptika konce války, která do poslední chvíle nepřestává stravovat lidské životy, s sebou do zkázonosného víru stahuje celou svou životní zkušenost, všechna svá pouta, všechny sny a veškeré své lpění na – dávno ztracené – svobodě, jejímiž zlomky ozařuje tmu, která se před ním rozprostírá. Přes heroismus některých osobních povstání, která v celém praporu rozdmýchají vzpouru, plane skutečná vůle k životu jen z Tonky: v této jen zdánlivě jednoduché kabaretní zpěvačce se střádá jiná válečná bolest, než jakou znají (ostatní) vojáci, a proto také utíká ze „své“ fronty – a proto se také nakonec vzbouří proti nespravedlnosti s takovou samozřejmostí a bezelstností, až to vyráží dech. Její revolta, zmarněná jako ta předešlá, ale jí tragičtější, promlouvá adresně ke každému divákovi a vtahuje každého do boje, nechávajíc jej poznat, že ani on nežije v míru, ale jen v příměří. ()
Historicky překroucená fraška. Obrovský potenciál námětu rumburské vzpoury naprosto nevyužit. Ze Stanka Vodičky udělali tvůrci pacifistického blba a z třiadvacetiletého Františka Nohy, kterého hraje padesátiletý Deyl, cirkusového kverulanta. Vojáci ve filmu rozhodně nevypadají jako zbídačelí vojáci šikanovaní německými zupáky, naopak se ožírají a tráví volno v bordelu. Jak po stránce dramaturgické, tak po stránce formální průměrné, z hlediska historického až odpaduhodné. Martin Fryč byl geniální režisér, ale Hvězda zvaná pelyněk podle mého názoru nepatří k jeho nejlepším dílům. ()
Velkolepý film s hvězdným hereckým obsazením. Strhující popravčí finále, při němž běhá mráz po zádech i dnes. A úplný závěr, kdy za zvuku kapely vojáci napochodují do připravených dobytčáků, které je odváží na italskou frontu, zatímco hejtman a další šarže jim s úsměvem salutují, vystihuje absolutní bezmocnost obyčejného člověka v soukolí dějin téměř démonicky. Kruh se uzavřel... ()
Galerie (7)
Zajímavosti (6)
- Natáčení probíhalo převážně v Rumburku. (ČSFD)
- Jiří Sovák (Červenka) vzpomínal, že "Martin Frič mě angažoval do role vojáka, který vystoupí v jednom z obrazů z řady a řekne: 'hovno!' Předtím mi řekl: 'Vybral jsem si tě právě kvůli tomu. Nikdo z českých herců totiž neumí říct hovno tak, aby to nebylo sprostý.'" (NIRO)
- Počas natáčania sa zoznámili Radoslav Brzobohatý (Stanislav Vodička) a Jiřina Bohdalová (Tonka), čo nakoniec skončilo svadbou. (Raccoon.city)
Reklama