Walesa: člověk naděje

Walesa: člověk naděje, toť efektní filmový památník pro Wajdova (respektive všech bratrsky spřízněných komunistických nevolníků doby minulé) hrdinu. A Lech Wałęsa hrdinou byl, ač snad vyvolával a vyvolává rozpory. Památníku jistě nelze upřít ironizující nadhled, vitalitu, soulad dob a vášnivější choreografii gest a pohybů. Avšak polovinu z filmového památníku tvoří pouze modifikace Člověka ze železa, a to ostatní je víceméně jen pokračováním. A Člověk ze železa je přímým svědkem událostí a neopakovatelného kouzla místa doby, je dlouho očekávanou euforickou nadějí, je poetickou bezprostředností okamžiku, v němž po určitý čas neuvěřitelné se mohlo stávat skutkem. Nic z toho pečlivě vybudovaný památník nedokáže, jen upravuje a přizpůsobuje novým podmínkám již dříve vyřčené a vymodelované. Sluší se přidat pochvalnou zmínku o vhodně vybraném hudebním doprovodu. A taktéž poznámku, že Poláci, ať už si o nich myslíme cokoliv, měli v mnohém o dost větší koule než Češi, respektive Čechoslováci. Jasnou hvězdou filmového památníku je samozřejmě Lech Wałęsa (pozoruhodný Robert Więckiewicz), poměrně dobře mířená rána komunistickému režimu s tím nebývale rostoucím sebevědomím ega. Z určitého pohledu je však hlavním hrdinou památníku Danuta Wałęsa (zajímavá Agnieszka Grochowska), Lechova navždy věrná manželka s nevyčerpatelným zdrojem tolerance. Z dalších rolí: proslavená italská novinářka a spisovatelka, jež podnikla rozhovor s Lechem v březnu 1981, Oriana Fallaci (Maria Rosaria Omaggio), její klidný překladatel (Giovanni Pampiglione), zaskočený ředitel gdaňské loděnice Klemens Gniech (Mirosław Baka), sebevědomý tajemník ředitele loděnice (Michał Czernecki), prostoduchý dělník z loděnice Czesław Mijak (Piotr Probosz), výrazní zástupci komunistické tajné policie Nawiślak (Zbigniew Zamachowski) a Majchrzak (Cezary Kosiński), nebo zástupce Výboru ochrany dělníků, neboli KORu Rysiek (Marcin Hycnar). U Wajdy se na samém sklonku jeho režisérského života roztrhl pytel s pomníky a památníky, snad cítil jistý dluh, snad chtěl připomenout velké okamžiky vlastního vnímání života, snad jen chtěl rehabilitovat své pocity a připomenout moderní době již neznámé hrdinství minulosti. Nedivím se mu, nezazlívám mu to, ani se nehněvám, avšak přednost dávám poezii. (05.08.2022)

Ani režisérská verze mě nezklamala. Stejně jako po první projekci (viděno na Febiofestu 2014) mě zaujalo mírně hořce komediální ladění filmu, které snad ani nebylo režisérovým záměrem, ale vyplynulo z někdy až absurdních událostí, které přinášela tato doba v kontrastu s nebojácným, tvrdohlavým a živelným Lechem Walesou. Naprosto úžasný herecký výkon Roberta Wieckiewicze, který pod taktovkou Wajdy ztvárnil postavu jedné z nejvýraznějších evropských osobností druhé poloviny 20. století, naprosto přirozeně a bez zbytečné glorifikace. Snažil jsem se najít v režisérské verzi přidané scény a myslím, že se mi podařily pouze tři. Jednalo se např. o scénu kdy se manželka Walesy teoreticky připravuje na slavnostní převzetí Nobelovy ceny, kterou si manžel nemohl vyzvednout osobně, nebo scéna se sochou Lenina, apod. Odvážně natočený snímek, kterému mohu jen zatleskat. Mé hodnocení: 85%. Viděno: 49. MFF KV (světová premiéra). (04.05.2014)

Ano, Poláci tento film potřebovali (stejně jako my budeme za pár let potřebovat podobný film o Havlovi), a ano, potřebovali ho opravdu od Wajdy, který umí opravdu profesionálně nakládat s polskou historií, která ovšem vždy musí být v první řadě vlastenecká a nacionální (a to i za cenu, že pravde je trochu někde jinde). V tomto filmu si Walesu opravdu zamilujete (kdo by neměl rád bojovníka za práva a obyčejné lidi, navíc takového skvělého týpka, se kterým byste si klidně zašli na pivo), ovšem to je ten hlavní kámen úrazu. Ve skutečnosti Walesa takový nebyl (proč jinak by většina Poláků nemohla tento film ani cítit a proč je dnes ten skutečný Walesa v Polsku tak neoblíbený?). Původně jsem chtěl dát tedy pouze tři hvězdičky (nic proti mistrnému herectví Wieckiewicze), ovšem pak jsem si uvědomil, že to mohlo dopadnout mnohem a mnohem hůře - viz další velkopolský narádní film "Bitwa warszawska" od dalšího režisérského velikána Jerzyho Hoffmana, kde si obdiv zaslouží pouze skvostné kostýmy a drahá výprava. Wajdův Walesa má kladů rozhodně více a působí uvěřitelněji (i když i tady jak jsem výše zmínil, by se dalo polemizovat). (22.03.2014)

Tak jsem si zkompletoval Wajdovo životní dílo a podíval se i na poslední film z jeho „trilogie“. Nutno říct, že se tento film dá sledovat samostatně. Walesa: člověk naděje je lehce jiný než předchozí dva… Člověci. :-) Zasazením, atmosférou i řemeslnou kvalitou je stále na stejné úrovni. Jen už si nepotřebuje dosazovat smyšlené úderníky, ale vsadí na nejznámější postavu moderních polských dějin – Lecha Walesu. Jeho životní příběh je dostatečně nosný, aby to utáhl i bez nějakého doplňování, či zbytečné dramatizace navíc. Velmi se mi líbilo, jak byl Lech Walesa vykreslený. Podrobněji jej sice neznám, ale tady mi přišel uvěřitelný. Rozhodně nebyl glorifikovanou modlou, ale normálním člověkem, které měl své strachy, taky občas něco podepsal, někdy se tvářil nafoukaně a doma se prakticky stavil, jen když přišel zplodit další dítě. :-) Robert Wieckiewicz podal excelentní herecký výkon, viděl jsem jej už ve filmu Klér a tady jsem ho ani nepoznal. Walesa: člověk naděje pro mě byl důstojným návratem k předchozím dvěma filmům a dobrým zakončením celé „trilogie“. Ale je pravda, že už na mě nepůsobil takovou silou. Možná je to dáno tím odstupem, byl natočený až v roce 2013, možná už toho najednou bylo moc, …nevím. Nakonec nechám čtyři hvězdy, ovšem ta čtvrtá už není mramorová, nebo železná, ale jen papírová. (12.07.2023)

Je určitě dobře, že film o tak významné osobnosti novodobých dějin existuje a jsem ráda, že jsem ho viděla a něco se o životě Walesy dozvěděla, ale mohlo to být podané trochu přístupnější formou. Působilo to na mě až moc propagandisticky a přiznávám, že Lech Walesa mi svou náturou příliš k srdci nepřirostl. Ovšem pochvalu zaslouží zcela jistě soundtrack, ten sedne jako prdel na hrnec. (09.04.2020)