Můj král

Možná je matoucí, že Maïwenn prezentuje 'jen' něco, co natočili stovky filmařů před ní. Ale nemělo by zaniknout, že její verze dějin jednoho bouřlivého vztahu je plná bryskních dialogů, skvěle vypointovaných situací, charakterů, které si lze snadno oblíbit, a královské energie Vincenta Cassela. Vzácná situace, kdy nadhled, přístupnost a inteligence kráčejí v romantickém (melo)dramatu ruku v ruce. [Cannes 2015] (18.05.2015)

Ja mam dneska takovej plnej den hezky, nefalsovany a destruktivni lasky!!! Muj kral je ovsem mistr destrukce, a to tak bolestive, ze ji citite spolu s hlavni hrdinkou. Az po konecky prstu. Tenhle snimek je ze slozky "kterak milujte nekoho, koho nemuzete prestat milovat, i kdyz se ritite z utesu"...a ja jsem vlastne porad premyslela, jak tohle muze skoncit a jen jsem doufala, ze ne fatalne. Skvely film a vyborne propracovani hrdinove! (05.08.2017)

Nudný film o ženské, která se zamiluje do chlapa, co se od první scény chová jako nezodpovědnej blbec a ona se během několika let diví, že je čím dál víc nezodpovědnej a čím dál větší blbec. Každej by ho už opustil, jenom ona s ním pořád zůstává, má s ním dítě atd. Pak se zraní na lyžích, ale divák se ani nedozví, jak to s jejím zraněním nakonec dopadlo. Ušetřete si čas a nedívejte se na to, pokud jste to ještě neshlédli. (30.04.2017)

Poklona a poděkování francouzským tvůrcům, takovouhle emocionální nálož jsem nečekala. Tuším, že jsem právě viděla jedno z nejlepších vztahových dramat. Výborně napsané, naprosto dokonale ztvárněné, smekám, klobouk dolů jak Emmanuelle, tak Vincentovi, oba byli úžasní, věrohodní a ve své lásce i následné destrukci fascinující, strhující a mě demolující. Prostě pecka. Zítra dám repete. (06.01.2019)

Jako kazuistika do učebnice psychopatologie (kapitola narcistní porucha osobnosti a závislé vztahy) geniální! Není divu, že snímek působí autenticky, je-li založen na osobních vztahových prožitcích samotné režisérky, která se již může (stejně jako hlavní postava Tony) na odžitý vztah podívat s nadhledem. Scénář filmu je velmi rafinovaný – obzvlášť výstižně působí scéna, ve které bratr Tony odhadne v několika málo slovech Georgiovu osobnost při zběžné návštěvě jeho bytu. Zdlouhavost a repetitivnost mnohých scén je dle mého názoru záměrná a má diváka vyčerpat a znechutit, protože přesně takhle se v takovém vztahu cítíte (jako, když se točíte na řetízkovém kolotoči bez obsluhy, nebo jedete nonstop na horské dráze). Proto je také ve finále i největším přáním Tony „to konečně nějak zastavit“. Georgio (narcis jak vyšitý) však žije z energie Tony, tudíž ji vlastně potřebuje – překračuje její hranice, donekonečna s ní manipuluje – je přímo mistrem manipulace (sám to vlastně „ve vtipu“ naznačuje, když se označí za krále pitomců). Díky tomu, že Tony ve finále demaskovala Georgia a pochopila, na čem byla její závislost na něm založená, dává jí toto poznání nejen zmíněný nadhled, ale především sílu a svobodu rozhodovat o sobě (nebýt jeho loutkou, mít vlastní vůli). Je to však ona, která musí sama sebe vyvést z labyrintu, ve kterém bloudila deset let. ** Jen pořád nějak nechápu, proč je tento film o destruktivním závislostním vztahu zařazen do žánru romantický. *** K prohloubení znalostí o narcistní poruše osobnosti bych doporučila poutavé čtení „O Pavlovi“ (vzpomínky na život Dani Horákové s režisérem Pavlem Juráčkem). (26.07.2022)