Hon

Vinterberg si důmyslně pohrává s rytmizací scén, s postupným stupňováním napětí a i násilí vrcholící scénou v kostele. Zároveň považuji za zcela přiznanou tvůrcovu typizaci většiny postav, kdy je prezentuje jako mentální modely vzniklé naplněním určítých schémat (nevinně se mstící holčička, spravedlivá učitelka odhodlaná vyšetřit údajný zločin, psycholog navádějící k očekávané odpovědi, ochranářští rodiče atp.), což v kombinaci s plastičností Lukasovy postavy a příběhu zasazeného do "izolované" komunity, kde se každý zná s každým, vytváří dojem marného boje "sám proti všem", který není možné vyhrát. To spolu s vševědoucí narací (divák zná pravdu a cítí intenzivní nespravedlnost, nesmyslnost a mylně motivovanou násilnost počínání téměř všech zúčastněných) vytváří vpravdě nepříjemný, ale velmi silný filmový zážitek. (11.05.2015)

Přiznávám, nemám rád filmy natáčené ve stylu Dogma 95 - tak jako jakékoli jiné dogma redukují možnosti a zužují prostor pro filmová vyjádření. Hon představuje vzácný případ, kde to funguje, a díky mimořádně silnému tématu se nemusíme zabývat kulisami či filmovou řečí. Pro filmový zážitek stačí jen on, jeho práce a jeho přátelé. Jediné dětské plácnutí, které vyvolá podezření a z něj plynoucí důsledky. Nic není a nemůže být jako dřív, zdánlivé jistoty se hroutí jako domeček z karet a zůstává nejistá budoucnost a jistota, že spoléhat se dá jen na sebe. Thomas Vinterberg staví své drama pečlivě, buduje ho na bytelných základech a své postavy vykresluje psychologicky přesvědčivě. Od vyhroceného střetu v kostele, kde by člověk spíš očekával ukončení scény nekompromisní nakládačkou za kostelními vraty, přece jen začne do té doby bezchybně fungující soukolí poněkud zadrhávat. Nevěřím na zázračné happyendy, byť zakalené jedním osamělým mstitelem. Veřejné mínění je se svými odsudky mnohem rychlejší než justice a na presumpci neviny se neohlíží. Rehabilitaci svých obětí neprovádí a ve stylu není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, dokáže neobyčejně úporně udržovat ty nejdivočejší fámy dlouhodobě v oběhu. Pokud to zajde tak daleko, už nebývá cesty zpátky. Čím vášnivěji se budete obhajovat, tím víc vás okolí bude podezřívat. Dokázat se dá vina, nevina nikoliv. V reálném životě pomůže jedině spálení mostů a přestěhování do anonymního cizího prostředí. Někdy i ústup může znamenat hořké vítězství. Rozepisovat se o tom, že Mikkelsen představuje jedno z největších hereckých es současné evropské scény by znamenalo nosit dříví do lesa. I přes určité nedostatky tady neváhám s nejvyšším hodnocením. Celkový dojem: 90 %. (15.04.2015)

Takhle nějak to vypadá, když se stokrát opakovaná lež stává pravdou. Není nic horšího, než křivda. A že jí zde je požehnaně. Tolik jsem se vžil do kůže hlavního hrdiny a prožíval s ním nerovný boj, že jsem si postupem času začínal čím dál více uvědomovat, jak je film realistický a totéž co Lucasovi, se může klidně přihodit každému z nás. Vynikající film, nekončící psychický teror. P.S. Mads Mikkelsem díky svému talentu zanedlouho převálcuje Hollywood. (13.03.2014)

Do určité míry manipulativní a zjednodušující, ovšem i tak velmi působivý snímek, který není jen obžalobou stádní "spravedlivé" společnosti, ale i absence selského rozumu a ochoty ověřovat si důkladně fakta, dřív než vyslovíme své těžko odvolatelné soudy. Neschopnost přiznat se k vlastním chybám a nedostatek ochoty odčinit je, ve druhém plánu jen podtrhuje pokrytectví, se kterým se musí Lucas během svého pádu potýkat. Emocionálně nejdrásavější scény "Honu" totiž přicházejí na řadu až ve druhé polovině filmu, kdy je zdánlivě vše vyřešeno, ale podhoubí pochybností a nenávisti již není zcela možné odstranit. Lucas, brilantně ztvárněný Madsem Mikkelsenem, však odmítá ztratit poslední zbytky hrdosti, a přestože jej okolí neustále sráží na kolena, urputně bojuje o udržení lidské důstojnosti (fantastické scény v obchodě a zejména v kostele), přičemž ale navenek rozostřuje divákovy sympatie jistou nejednoznačností svého jednání... "Hon" tak nutí diváka prožívat s hrdinou vše až na dřeň, ale zároveň přemýšlet, místy pochybovat, zpětně však chápat a docenit ztvárnění Lucasova vyrovnávání se s trýznivým pronásledováním a jeho touhu po satisfakci hraničící až se sebezničením. Závěrečné minuty pak už jen logicky doplní poslední tahy celkového obrazu a vnímavému divákovi nedají nějaký čas dýchat. (17.11.2014)

Nič pre precitlivelé povahy.Isté je,že som na pár hodín znenávidela všetky malé dievčatká.Okrem toho mám dosť veľký problém pochopiť absurditu myslenia a konania malomešťanov,tvoriacich kulisu tohto emočne ťažko stráviteľného príbehu.Ak v Dánsku takto funguje právny systém,potom som celkom rada,že žijem tu. (24.08.2013)