Odhalený přístav

(Febio Fest) O malý kousek delší, než by bylo záhodno, ale přesto velice zajímavá koláž příběhů, které jsou dle režiséra všechny inspirované realitou a měly by nějak symbolizovat dnešní příběhy Finska (alespoň myslím, že to říkal). Obzvláště pán s břichem mne bavil. Druhý pozitivní finský zářez festivalu... 80% (17.03.2013)

„A čím chceš teda být? Celebritou? Modelkou?“ - „Já jen nechci být obyčejná. Chci, aby mé jméno vyzváněly zvony. Stát mimo dav.“ - „Takže se chceš stát hvězdou?“ - „Nechci být jen tak obyčejná. Chci, aby se o mně vědělo.“ Jenže to si Milla neuvědomila, že když si člověk něco přeje, může se mu to splnit, a to způsobem, který si tak úplně nepředstavoval…Po 2 filmech s válečnou tematikou (Rozkaz a Neznámý voják) jsem se rozhodl zkusit, jak se Aku Louhimies vypořádal s dramatem ze současnosti. Zpočátku není úplně jednoduché dostat se do příběhu, poněvadž těch dějových linek a postav je zde opravdu hodně. Ale postupně se člověk na postavy a jejich různorodé problémy naladí, s někým sympatizuje více, s jiným méně, ale každopádně zakusí nefalšovanou finskou depresi (ačkoliv u nejlepší pasáže filmu, pořádně hořké a upřímné večere, jsem se upřímně bavil). Anebo mají někteří hrdinové přece jen naději? Jistě to není snímek pro každého, a záležet bude také na náladě sledujícího, ale já mu ty slušné 4* rád přiklepnu. (05.06.2022)

Odhalený přístav je takovým obrazem toho, co v malých či větších proměnách probíhá všude kolem nás a nejen to, možná, že jsme tam našli i kousek sebe. Bolavých duší je strašně moc a každý z nich touží alespoň po troše toho hřejivého a hojícího paprsku, kterým je láska. Mně bylo asi nejvíc líto toho malého klučiny, který měl za kamaráda snad jen toho svého pejska. Bylo to smutné, bylo to kruté, žel, bylo to odhalené, pravdivé a syrové. Kdybych měla léčivou náplast na každou takovou bolavou duši na světě, všechny bych je rozdala...... (10.12.2014)

To je tady normální, že tady všichni spolu takhle šukáme... Evropské art-drama v tom skoro už pejorativním významu, s nímž mám hlavně dva problémy: a) všechny dějové linie se tváří, že spějí ke climaxu, který ale buď nenastane nebo je strašně nevýrazný, protože pozornost je dělena během dvou hodin na více než deset postav téměř stejným dílem. b) příběhy o tom, jak obyčejní, hloupí lidé svojí pasivitou ke štěstí dojdou jsou imo nehodny filmového zpracování. (04.03.2014)

Během sledování ryzího evropského filmu s velkým F jsem si v duchu říkal, jestli mám zapotřebí se ještě pořád dívat na ty americké (z devadesáti procent) blbosti, když se nám to v Evropě hemží takovými skvosty. Na druhou stranu snímky jako Odhalený přístav není možné sledovat každý den a upřímně řečeno, mám po tom návalu deprese, smutku a beznaděje chuť si pustit něco absolutně odlehčeného. A zase se potvrdilo, že na divákovy city v negativním slova smyslu nejsilněji působí děti a zvířata, pokud je jim ubližováno. V jeden okamžik jsem měl pocit, že se snad ani nedokážu dodívat do konce. Ale vydržel jsem to. (22.03.2017)