Newyorská romance

Americký "Once revival", v ktorom je jediná skutočne "true" scéna (keď Dan a Gretta počúvajú spoločne muzičku počas tripu po meste). Ostatné mi prišlo "fake as a wedding cake", ešte aj tá synchronizácia bola povrchná (všimnite si, že bubeník sa ani raz netrafí do hudby:)) Budem za frfloša, ale: hudba ma nabavila, Keira je tá najiritujúcejšia herečka široko ďaleko, všetky tie rodinné klišé, atď atď. Skrátka idem proti prúdu, napáčilo sa..:) (19.12.2014)

"Nehraj si na Jerryho Maguirra !!" ;) Jako vždy výborný Mark Ruffalo jako rozzlobený básník už nechytá zelený odstín a Keiru Knightley obsadili do té nejméně pravděpodobné role, když si tahle herecká ozdůbka už vyzkoušela snad téměř vše.. Bláznivý Irčan John Carney totiž upgradoval, rozuměj postavil na hlavu, svoje Once, a mě to překvapivě hodně bavilo, zvlášť ty dialogy odkazující se na filmovou klasiku, všem režijním kiksům navzdory.. Carney nakonec nebude až tak velký tragéd..;) Tenhle Love song má svou vnitřní sílu i spoustu zajímavých nápadů, když se zrovna pomocí banalit či soundtracku, který je však sám o sobě velmi povedený, nepokouší sdělit nějakou hlubší myšlenku.. (16.03.2016)

Jednoduchým vzorcem by se dal film popsat takto: nudná scéna + ucajdaná písnička + ubulená scéna + další trapný popík ..atd. až k = příšerně natahovaný konec. _____Film si hraje na nezávislost, čemuž vcelku obratně podřidil i kameru snímající ve zvláštních úhlech a záběrech, ale děj je proklatě poplatný mainstreamu a hlavně je tupý. ____ Už setkání ošuntělého producenta a začínající písničkářky v baru ukáže, že něco není v pořádku. Zaprvé není důvod, kromě toho, že je Keira hezká, proč by si jí někdo v tom baru všiml. Zpívá průměrně, hraje odrhovačku bez nápadu a slova písně jsou stupidní. Tehdy nastoupí jediný nápad celého filmu, kdy si producent (bůhví proč okouzlený tou příšernou produkcí) představuje hudební aranžmá hrané kapelou neviditelných hudebníků, kteří by vystoupení písničkářky vyšperkovali. Tahle představa vede až k tomu, že neviditelný orchestr přehluší zpěv i kytru písničkářky - což je jedině dobře a svědčí to o tom, že producent za zenitem má přece jenom nějaký hudební vkus. ____ Dál už to jede jen z kopce. Problémy s prosazením se neznámé hudebnice se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku a přestože ona i producent jsou finančně zcela na dně, není pro ně problém produkovat desku v ulicích New Yorku, zaplatit hudebníky, auta, jídlo, návštěvy restaurací, nákupy atd... Hlavně natáčení písničky v metru mě pobavilo - zvuk projíždějícíh vlaků určitě dodá půvab i té nejblbější melodii, protože ji prostě přeřve. Písničky jsou nadále trapné i v rámci popíku a příběh vlastně ani žádný není. ______ Tohle si nezaslouží skončit ani v papírové krabici při výprodeji v hudebninách. /17. 7. 14., komentář č. 5 100/ (17.07.2014)

Film, na jehož začátek musí divák čekat rovných 50 minut a pak stejně dostane kromě deseti vskutku zábavných minut (shánění členů kapely a první nahrávání) jen Předkus za mikrofonem a kulisu New Yorku. To je setsakramentsky málo. A jak jsem včera v noci nadávala na komára, dnes mu vedle své postele vystelu krabičku od sirek, protože jsem si potvrdila, že mi zdaleka nepije krev v takové míře, jak to s každým dalším filmem zvládá Ruffalo. Ať se radši věnuje režii, jak už jednou dokázal, i s průměrnou látkou utáhne nadprůměrné herce, ale před kamerou je sám těžce průměrný. 40% (16.10.2014)

Málokdy film tak výstižně okomentuje svou vlastní vypravěčskou strategii. Love Song využívá hudbu přesně v souladu s jedním Danovým výrokem, podle kterého kvalitní muzika dokáže dodat kosmickou hloubku i těm nejbanálnějším výjevům. A Carney ji takhle využívá skoro nepřetržitě. Sebelepší hudební doprovod ale nikdy plně nenahradí promyšlenou dramaturgii, prokreslené postavy a věrohodné dialogy. Příběhu chybí jakékoli pnutí mezi hrdiny, stejně jako vážnější konflikt nebo překážky, které by museli překonat. Pakliže jsou zapálení hudebníci limitováni časem nebo penězi, vyprávění tuto skutečnost dobře tají. Naopak se zdá, že se vlastně mají relativně dobře a nikdy nestrádají tolik, aby si nemohli sednout do kavárny, zajít do baru nebo na nákupy. Obě hlavní postavy jsou ke smůle přirozeně působících herců ploché a jednají zkratkovitě. Nejvíc života v sobě mají nikoli nucené dialogy (snažící se působit chytře narážkami na lepší filmy jako Jerry Maguire nebo Taxikář), ale scény, které z větší či menší části očividně vznikly improvizací (bazén). To ovšem platí pouze pro dialogy mezi Keirou Knightley a Markem Ruffalem. Catherine Keener a Hailee Steinfeld v rolích Danovy matky a dcery existují jenom ve vztahu k protagonistovi a ve vyprávění slouží výhradně jako neživotné nástroje přesvědčující nás, že Ruffalo je navzdory svému alkoholismu, zahálčivosti a mírné hysteričnosti v zásadě dobrý člověk, milující manžel a fajn táta. Přestože je Love Song filmem bez chutí a bez nápadu, pokud jej na sebe necháte volně působit, pravděpodobně odejdete z kina v povznesené náladě. Jen nesmíte moc přemýšlet nad jeho ideovým podložím. Pak si zřejmě rychle uvědomíte, jak plytký a falešně svobodomyslný film to je. Love Song navenek soucítí s indie hudebníky, ale ve skutečnosti jim umožňuje jen tu cestu za úspěchem, která vede přes spolupráci s velkými nahrávacími společnostmi. Jak jsem ale naznačil výše, skutečnost, že odmítám přijmout podřízení se mainstreamu za normu, není zdaleka jediným důvodem, proč Love Song považuji za slabší film než Once. 50% (04.07.2014)