Nechte to na mně

"Já bych mohl dělat věcí...." říká Patočka v podání roztomilého Oldřicha Nového. A člověk se nestačí divit, s jakou vervou se dotyčný žene z funkce do funkce. S pocitem, že "dokáže ještě víc": Sociální referent, kulturní referent, domovní důvěrník, předseda spolku zahrádkářů, holubářů...a já nevím čeho ještě všeho... I když je na filmu hodně znát doba jeho vzniku, to téma je poměrně nadčasové. Svým způsobem je mi postava Patočky docela blízká. Taky mám trošku s tímto přístupem k životu z minulosti své zkušenosti. A je pravdou, že ty konce nebývají úplně nejrůžovější... Zde film samozřejmě končí (jak jinak) v rozjařilé náladě a ve všeobecném veselí. Filmy 50 let holt takovouto atmosféru měly. (20.07.2017)

Oldřich Nový v jedné ze svých "montérkových" rolí, tentokrát jako popletený pan Patočka, který v zoufalé snaze všem vyhovět bere na svá bedra další a další funkce, jenže nemá čas se jedné pro druhou věnovat... Nový nebyl žádný rebel. Padesátá léta znamenala pro jeho kariéru (i v divadle) řadu pádů, ústupků a kompromisů, on je mlčenlivě snášel a byl ochoten se přizpůsobit. Ale ne za každou cenu. Námět původně spadal do kategorie té nejtrapnější agitační melasy padesátých let, ale o něco ho vylepšila aspoň stylizace do crazy. A víte, kdo ji má na svědomí? Málo se to ví, ale Miloš Forman. Oldřich Nový o něm věděl, seznámil se s ním už dva roky předtím a přivedl ho do komparsu Slovo dělá ženu. Tentokrát mu zavolal, jestli by nechtěl přepsat ten strašný scénář. Forman Friče i Nového obdivoval, tak se do toho dal a od té doby už byl u filmu. Ale Nechte to na mně věru za moc nestojí, je smutné dívat se na hvězdy mistrovských prvorepublikových konverzaček (mj. Pištěk, Baldová, Trégl..) v továrním prostředí. No, co se dá dělat. 40% (26.01.2006)

Kupodivu dobová komedie (ovlivnil to mladý Forman?), v které se Oldřichu Novému nemuselo až tak špatně hrát. Myslím, že jsem ho v takové roli obětavého člověka zažil i za demokracie. Vše je přeneseno do reálií roku 1955. Zmatky nemá pan Patočka z přebytku milenek, ale z přebytku funkcí. Pobíhá od telefonu ke dveřím, všichni důvěřují v jeho schopnosti. Neponižuje se v montérkách, je sociálním referentem a má sekretářku. Je to kočena. Opravdu si myslím, že v této komunistické píčovině se Oldřichovi nehrálo tak zle, jako v ostatních budovatelských kravinách. (30.04.2013)

Soudruh Jan Patočka je obětavý workoholik. Když mu náhoda přihraje do cesty starost o skupinu rekreantů, netuší jaký kolotoč se tím rozehrává. Krátce nato je jmenován sociálním referentem, neodmítá ani funkci domovního důvěrníka, předsedy spolku zahrádkářů, kulturního referenta a sportovního hospodáře. Chce vyhovět všemu a všem. A tak se množí jedna starost vedle druhé. Poukazy na rekreaci, nejezdící výtah, rezavějící roura a okapy, plánovaná rekonstrukce víkendového srubu, práce v tiskárně, referáty a doma nádobí a starost o zahrádku. Patočka se pomalu utápí ve stohu žádostí, pro jedno nestíhá druhé a nakonec pod tíhou všech funkcí zkolabuje. Fakt, že Oldřich Nový, zbavený svých klasických milovnických propriet, jen stěží mohl dosáhnout v této poněkud mdlé roli na své předchozí úspěchy je neoddiskutovatelný, přesto si komedie jako celek udržuje jistou úroveň. Je jasné, že bez Friče a Nového by ten film byl pouhou spotřební záležitostí oněch let, díky nim lze narazit alespoň na poměrně svižné dialogy a určitý crazy humor. Soubor hereckých partnerů (Pištěk, Baldová, Trégl, Kreuzmann a spol.), uvyklých v protektorátních Fričových veselohrách lehounké situační strategii, je náhle postaven do nových pozic bez šance vytvořit výraznou drobnokresbu na základě kvalitního scénáře, jako tomu bylo kdysi. Význam Miloše Formana, tehdy teprve posluchače dramaturgie a scenáristiky na pražské DAMU, je spíše zanedbatelnou a dnes zbytečně nadnesenou legendou. Přestože i Fričova komedie zůstává dobově poplatným dílem, je přeci jen zdařilejším angažmá Oldřicha Nového v nových socialistických časech, např. v konfrontaci s předchozím snímkem Slovo dělá ženu. (17.01.2010)

“To já už nějak zařídím… To přece nic nebylo… To já rád a ochotně… Ta vaše důvěra mě tedy, skutečně, jinak jsem ochoten, ale mám strach… Nechte to na mně, to je maličkost…" Mnoho psů, zajícova smrt, mnoho funkcí, Patočkův kolaps. Nová doba přináší našemu prvnímu filmovému milovníkovi nové výzvy a on se jich zhošťuje s elegancí jemu vlastní. Co na tom, že ze smokingu je nacpán do silonové bundy tiskařského dělníka a jeho Mařenkou není krásná Nataša Gollová? Jeho Patočka je stejně ochotný jako Valentin dobrotivý, roztomilý člověk za všech okolností a krásně roztržitý jako když Prášil s Burianem. Jen o tom budování světlých zítřků není příliš přesvědčen. On, ani ostatní prvorepublikoví herci. Ještě si nezvykli… (20.08.2017)