Nejlepší ženská mého života

„Nemíchej do toho city troubo, mysli na svou ženu…“ Vnitřní mnohdy poněkud cynické promluvy Jiřího Sováka, který diváka provází celým filmem, nemají chybu. Stejně jako nemají chybu pomněnkové oči Mileny Dvorské. Celkově moc příjemná komedie o tom jak "největší podvod od Šumavy k Tatrám" skončil na laskavosti jedné krásné paní poštmistrové. (17.04.2022)

Geniální uštěpačné komentáře Sovákova vnitřního hlasu na adresu maloměstských úředníčků, slizounků, kverulanstských donašečů a dalšího panoptika. Trochu úsměvně - nostalgický pokus podvodníčka, který se pokusí o perfektně naplánovanou loupež století a který to umí s ženskými - "no tak, nasaď ten svůj rozpačitý úsměv, ten vždycky zabírá" - ale nakonec bohužel zase podlehne svému srdci. (11.09.2009)

Stranické legitimace neberem. Hezká sonda do Dietlova svůdnicko-scénáristického podvědomí v Sovákově hvězdném provedení s vnitřními monology, které mají v českém prostředí obdobu snad jen ve Vajíčku s V. Voskou (z téhož roku). Nazdar, rodáci. "Je tady nějak moc veselo na těch patnáct stovek, co tu berete brutto." Se slušností nejvíc pokradeš ! Neomylné Fričovo režijní zvládnutí všech detailů hravě překonává občasné rezervičky scénáře a dává prostor bystřické poštmistrové v podání Mileny Dvorské i plejádě ostatních herců velké éry českého filmu. (06.05.2012)

Upraveno v červenci 2020. Nejlepší ženská mého života je odlehčenou satirou, zlehka našlapuje a má slabost pro křehký půvab žen. Martin Frič z námětu a scénáře Jaroslava Dietla vyzdvihl jízlivost, a všímá si pokryteckého stavu společenské morálky, neutěšené nálady zlodějského manýrismu i zbabělých stereotypů mužského prvku u partnerských vztahů. Aneb muž v krizi středního věku dostal inovativní nápad k nezbytnému vyřešení dlouhodobé finanční tísně života manželského. Slova si hrají na schovávanou s pocity, jízlivost nepropadá obhroublosti, má kultivované vystupování a zdvořilé způsoby, vzpomíná na romantickou nevinnost a na vědomí dává životní poznání, že žena je v mnohém silnější než muž se ztrátou iluzí. Nástrojem satirické jízlivosti je Vláďa Winter (velmi příjemný Jiří Sovák), technolog středního věku s mladou a dosud nedostatečně finančně zodpovědnou manželkou. Smělý plán je inspirovaný všeobecnou socialistickou realitou, normou je svévolné přesouvání majetku do vynalézavých rukou a pokora před veřejnými a kontrolními orgány. Přesto ale nedokáže překonat ani vlastní zábrany, ani svou vypěstovanou sukničkářskou náruživost. Nástrojem niterného vyznání je Kaplanová (pozoruhodná Milena Dvorská), zastupující poštmistr městečka Bystřice. Patriarchální vedení rodiny dostává mnoho ran a štiplavých zásahů do oblasti slabin a muž vyděšen tančí a snaží se zmenšit do neviditelnosti. Důležitou postavou satiry je Kadeřábek (velmi zajímavý Čestmír Řanda st.), prohnaný vedoucí samoobslužného obchodu potravin. A ten malý náznak osobní finanční ztráty se ve jménu vlastní spravedlnosti ohání pomstou. Významnou postavou je Jiřina (příjemná Jarmila Smejkalová), bývalá Vláďova manželka a nejkrásnější vzpomínka na sladké životní štěstí s niterným pocitem naplněnosti. K výraznějším postavám patří také Marta (příjemná Ivanka Devátá), mladá a v manželském štěstí dětinská Vláďova žena. Z dalších rolí: nebezpečně zapšklý a zákeřný důchodce Koula (Vladimír Hlavatý), zhrzený učitel, pokořený systémem, ale i vlastní zkušeností a tím možným kariérním úspěchem manželky, zástupkyně poštmistra, Zbyněk Kaplan (Zdeněk Řehoř), pomalá servírka Blanka (Iva Janžurová), po zatoulaném inspektorovi vytrvale pátrající paní ředitelka školy (Věra Koktová), místní drbna Honzíková (Věra Tichánková), mladý a nezkušený strážník Veřejné Bezpečnosti (Jaromír Hanzlík), či Vláďův kolega z práce a podnikový referent Karel (Zdeněk Najman). Film Nejlepší ženská mého života je lehkou satirou, nebojí se jízlivé kousavosti, dokonce se dochází i k sebereflexi a vyvolává vzpomínku na lásku a zdvořilou omluvu ženám. Příjemné osvěžení. (04.12.2015)

"Malý film" velkých hereckých příležitostí a koncertů v idyle českého maloměsta; zhruba tak se mi vybavuje po desetiletích z paměti poslední dílo předčasně zesnulého skutečně - nejen titulem - národního umělce, režiséra Martina Friče. Jiří Sovák tu předvádí vrcholné ukázky svého tehdy rychle vyzrávajícího herectví. Více a hlouběji však upoutal mou pozornost jiný výkon - také tehdy už zralé herectví české "ultrasexbomby" Mileny Dvorské. Brýle, kterými ji obdařil Frič, nemohly zakrýt její dozrávající krásu ani mimořádnou schopnost propůjčit "malé" poštmistrové, pardon, vedoucí pošty, romantický nádech civilního patosu, ve kterém stále cítíme kořennou hanáčtinu prostějovské dívky, která se nebojácně měřila s velikány kolem krále JÁ. Čas od času přemýšlím, proč tato vlastně výborná herečka, generační vrstevnice Jany Hlaváčové, Karly Chadimové, Marie Tomášové "neprororazila". Proč i teď, na prahu osmého desetiletí svého života, zůstává jakoby v pozadí, ačkoliv si s žádným z připomenutých jmen v ničem nezadá. Věrohodná odpověď je překvapivá svou všedností. Milena Dvorská je normální, ne průměrná, ne nezajímavá vynikající žena. Nepotřebuje se tlačit do popředí, postrádá motivaci po získání místa v premiantské řadě; je zkrátka poctivá ve své slušnosti a přirozená a samozřejmá ve svých nepopiratelných výjimečnostech. Ta poštmistrová, pohádková krasavice přepážky zakuklená do brýlí zdánlivé všednosti, ji i prozrazuje, i skrývá, i charakterizuje. A tak je znovu tou dychtivou, zvídavou, ale i ráznou Maruškou, která je pro integritu své osobnosti připravena ve věci zjevené pravdy - že sůl-charakter je nad zlato-plytkou senzacechtivost - připravena bojovat s každým. Vzácných žen jejího typu nikdy nebude nazbyt. Ani v NEJLEPŠÍ ŽENSKÉ, ani ve všednodenním životě každého z nás. (01.04.2008)