Holy Motors

Ztráta vlastní identity pod tíhou hereckého řemesla, kterého se v chameleonském stylu zhostil Denis Lavant. Snaha osvojit si další a další role, experimentovat s okolím, zasáhnout do života cizích lidí. Vizuální hříčka při které je skládána poklona Paříži - města mnoha tváří. Tento odosobněný bizár má velkou sílu ve své první polovině, v té druhé pro mě však plyne do ztracena. FFKV (05.07.2012)

Človek hrá jednoducho v živote rôzne role. Či už sa mu to páči, alebo nie. Niekedy menej logické, inokedy viac. Niekto prezlieka kabáty len zriedka, druhý sa tým doslova živí. A natočiť o tom takúto absurdnú drámu je skvelý nápad. No snažiť sa ju ohodnotiť mi príde podobne zvláštne, ako sa na ňu (ne)pozerať. Nakoniec som to však urobil aj tak. Nech ma čsfd, spolu s ostatnými stránkami, ktoré mám vedľa seba v záložkách, kľudne zato poohovára niekde na pozadí... P.S.: Nepáčil sa mi len ten erotický tanec v svetielkujúcom latexe a opice na konci. Moc doslovné! Ostatné časti filmu by som si naopak pozrel kedykoľvek znovu. (12.01.2015)

Až do půlky je v tom znát nově objevená linie Cremaster 3 a vůbec Matthew Barney... Jen bez té okaté zednářskosti a ve svižnějším, stále lehce reklamním tempu. Pak už se to nese v epice podobné Mauvais sang. A PS: je fajn, že tu pro mě někdo jako uživatel verbal poodhalil "existenci vysoce umístěných homoentit", a stanovil, že o velikosti díla by měl rozhodnout "zdravý, heterosexuální divák". Dodal bych, že ten divák by měl být blond - to se vyplácelo už v himmlerovské eugenice... (17.03.2015)

Osobně bych se hluboce zdráhal označit tento film jako "podvratný" (komentář Marigolda), na to slovo jsem nesmírně alergický, a je to podle mě úplně stejně stupidní nálepka, jako třeba "pseudointelektuální" od lidí na druhé straně, kterým to nesedlo. Když nic jiného, potvrzuje mi to, že jsme ve většině případů zvyklí filmy vnímat v nějakých zaběhlých kategoriích, a pokud se jim něco pojmově vymyká, nevíme si s tím rady. Tak je tomu s tímto filmem alespoň u mě - asi si dovedu představit, co na tomhle filmu může některé lidi oslovit, ale osobně jsem se s ním těměř naprosto minul. Neoslovilo mě jeho pojetí, zpracování ani jakási umělecká výpověď, kterou jsem tam snad identifikoval - ten film mě naprosto nesnesitelně nudil, uspával, nebo pro změnu znechucoval a otravoval. Krom toho jsem nepochopil, proč se zde objevuje stejná postava, kterou jsme už mohli vidět ve starším filmu Tokio! - i když se v tomto filmu nejde asi divit vážně ničemu, protože je zde možné asi naprosto cokoli, mně osobně toto přenesení stejné postavy z jednoho filmu do jiného jen spolehlivě dokazuje, že tenhle filmový bizar není můj cup of tea a že já a Carax žijeme v úplně jiném vesmíru. Neupírám takovým lidem právo točit filmy podle jejich vkusu, ale do budoucna bych se rád takovým filmům důkladněji vyhýbal, protože sledovat je mě vyloženě ubíjí. Jedna hvězda za těch pár šílených fórů, které vyloudily úsměv i na mé tváři (lidi v kině jinak na film reagovali celkem pobaveně, aspoň co mi přišlo), a též proto, že odpad mám vyhrazený přece jen pro trochu jiný typ filmů, mezi něž tento nepatří. (13.10.2015)

Tedy, totálně originální úlet! Ponoření do zcela jiného filmového světa. Celý čas jsem si říkal, proč se to jmenuje Svaté motory, a postupně mi začlo docházet, že tvůrcům při natáčení filmu asi fakt nic svatého nebylo a zůstává zde s relativně nepoškrvněnou pečetí snad jen ten motor oné rozjeté limuzíny, který prostě plní svou důležitou roli při neobvyklých cestách směřujících k nejrůznějším setkáním. Proč ale motory v množném číslu? Nechte se překvapit, v závěru z toho vyvstane rozhodně zajímavá pointa! Ne všechny scény mi byly úplně sympatické (ta tanečně sexuální teprve ne), co se mi však vedle spousty originálních nápadů začlo postupně líbit, byla myšlenka ohledně střídání různých tváří pomocí převleků, stejně tak střídání růzých absurdních, sci-fi, černohumorních a provokativních momentů i vážnými okamihy jakoby najednou ze života (např. po dlouhé době vší té bizardnosti rozhovor táty s dcerou o lhaní a možnosti vzpamatovat se z chyby či neúspěchu), plus hudbou a poezií (těsně poté onen táta-záhadný muž rozjíždí nádherný akordeonový koncert přímo na ulici). Neznám předchozí režisérovu tvorbu, takže často zmiňované odkazy šly mimo mne, přesto mne ta proměnlivá jízda se střídáním tváří nakonec svou atmosférou celkem pohltila. A mohl jsem si užít mimo klasického obsahu alespoň dvě miniroličky slavných, neb Michela Piccoliho jsem nedávno viděl jako mladého ve filmu Pohrdání (1963), a Kylie Minogue mne svými hity pro změnu provázela pro změnu v útlém dětství – bylo fajn díky tomuhle filmu vidět, kam se legendární pop diva tanečních hitů (z nichž po dvaceti letech mnohé značně zestárly) posunula, zajímavým způsobem zde ztvárnila ženu s tajemnou pověstí a zazpívala pěknou muzikálovou baladu. Myslím, že její zdejší píseň kladoucí otázku o tom, kdo vlastně jsme, patří k těm scénám, které celému filmu dodávají hlubší myšlenkový podtext... (04.09.2019)