Holy Motors

Mám to chápat tak, že pan Merde z Tokia! byl pouze zdejší páně Oscar na dovolené? To je tedy zklamání... Každopádně (p)o tomto lze s jistotou prohlásit jediné; Kylie je tragická i jako herečka. Zbytek je tak specifický a okázale všem(u) navzdory, že stojí za to dát mu šanci, i kdybyste ho měli po deseti minutách znechuceně vypnout. I když je docela velká šance, že si v tom slepenci kvalitou značně nesourodých segmentů najdete ty své k adoraci/opovrhování; já si je tam našel a byly zastoupeny v zásadě přesně půl na půl. (25.05.2013)

Neuznávam krátke, nič nevysvetlujúce ČSFD recenzie typu "Pseudointelektuálna sračka". Ale o tomto filmovom patvare sa nič iné napísať nedá, a to tak veľmi, ako o žiadnom inom za posledných X rokov. Niekto, kto vie hýbať kamerou a má rád farby, napísal a natočil niečo, čo zaručene nikto iný nenapíše ani nenatočí. Nie je to málo? Jedna hviezda iba za scény s Evou Mendes, ktoré boli niečím zaujímavé. Asi tou Evou... (04.07.2012)

Poznámka k tejto časti gudualinovho komentára: "Tenhle film můžete buď milovat, nebo nenávidět - nic mezi tím. Ti, co dávají alibisticky 3*, obelhávají buď sebe nebo ty druhé. ". Lenže, čo ak mám z filmu práve len priemerný pocit ? Na úžasnú prvú polovicu nadväzuje akási romantická linka s príšernou pesničkou na streche ošarpaného obchodného domu s lacným posolstvom o stratenom dobrodružstve lásky, oddaniu sa prežívania naozajstných citov a ich uprednosťovaní pred zničujúcim kolobehom práce a nasadzovania si rôznych masiek v záujme udržania sa na mieste (samo) živiteľa rodiny. V kontexte diela, snažiaceho sa postihnúť zmätený dnešok v komplexnosti jeho plytkosti a dočasnosti, mi táto časť nechýbala a spolu s niekoľkými nadbytočne predlžovanými momentami - ničnehovoriacimi kudrlinkami umenia pre umenie dávam filmu hodnotenie zodpovedajúce čistému priemeru. Nie je to alibizmus, sebaklam ani zámerné klamanie iných - len pocit z videného. (23.02.2013)

Člověče nešťastná, nasaď si svou masku a snaž se žít svou každodenní show. S falešným úsměvem prožívej marnost a pomíjivosti všeho (ne)skutečného. Hledej cit, emoce i lásku v každém okamžiku, neb žádnou vteřinu již nevrátíš, hledej dál, dokud nenarazíš na absurdnost reality...svého života. Nepříjemný pohled, že ano? Jeden z filmů, který Ti toho o sobě moc neprozradí, směsice zdánlivě nesouvisejících podivností do sebe ne a ne zapadnout, zvlášť, když do toho taháme celebrity či balkónový muzikálový kýč. Více komedie, více dramatu, snad i silnější odkaz by mi osobně pomohl. Takhle mi v mozku zůstává jen má závěrečná myšlenka (blbost) a art, jenž klouže po povrchu, který tvůrci jako Tarkovskij či Michalkov v mých očích s přehledem strčí do kapsy. (26.02.2017)

Tedy, totálně originální úlet! Ponoření do zcela jiného filmového světa. Celý čas jsem si říkal, proč se to jmenuje Svaté motory, a postupně mi začlo docházet, že tvůrcům při natáčení filmu asi fakt nic svatého nebylo a zůstává zde s relativně nepoškrvněnou pečetí snad jen ten motor oné rozjeté limuzíny, který prostě plní svou důležitou roli při neobvyklých cestách směřujících k nejrůznějším setkáním. Proč ale motory v množném číslu? Nechte se překvapit, v závěru z toho vyvstane rozhodně zajímavá pointa! Ne všechny scény mi byly úplně sympatické (ta tanečně sexuální teprve ne), co se mi však vedle spousty originálních nápadů začlo postupně líbit, byla myšlenka ohledně střídání různých tváří pomocí převleků, stejně tak střídání růzých absurdních, sci-fi, černohumorních a provokativních momentů i vážnými okamihy jakoby najednou ze života (např. po dlouhé době vší té bizardnosti rozhovor táty s dcerou o lhaní a možnosti vzpamatovat se z chyby či neúspěchu), plus hudbou a poezií (těsně poté onen táta-záhadný muž rozjíždí nádherný akordeonový koncert přímo na ulici). Neznám předchozí režisérovu tvorbu, takže často zmiňované odkazy šly mimo mne, přesto mne ta proměnlivá jízda se střídáním tváří nakonec svou atmosférou celkem pohltila. A mohl jsem si užít mimo klasického obsahu alespoň dvě miniroličky slavných, neb Michela Piccoliho jsem nedávno viděl jako mladého ve filmu Pohrdání (1963), a Kylie Minogue mne svými hity pro změnu provázela pro změnu v útlém dětství – bylo fajn díky tomuhle filmu vidět, kam se legendární pop diva tanečních hitů (z nichž po dvaceti letech mnohé značně zestárly) posunula, zajímavým způsobem zde ztvárnila ženu s tajemnou pověstí a zazpívala pěknou muzikálovou baladu. Myslím, že její zdejší píseň kladoucí otázku o tom, kdo vlastně jsme, patří k těm scénám, které celému filmu dodávají hlubší myšlenkový podtext... (04.09.2019)