Hořící keř

To musela být hrozná doba. Slušní lidé byli na potkání preventivně třískáni tonfami, za každým z nich se tiše plížilo několik vozidel STB a zrůdní komunisti jen udávali a udávali bližního svého. Ale kam se všichni ti zlí lidé vypařili? Já je nějak nemůžu najít. Není to divné? A není divné, že film, který se tváří jako věrné zobrazení historické události (ale je to pořád jenom film nikoli skutečnost), nám vyprodukovala americká stanice HBO? V podstatě je mi líto všech, kteří tu dobu nezažili a tudíž jen obtížně mohou odhalit skutečnost, že s nimi někdo manipuluje. Tehdejší doba byla prostě úplně stejně „zkurvená“ jako ta dnešní, jen je do ní potřeba občas trochu kopnout, aby se z nezaměstnanosti, bezdomovectví, dávek pro nepřizpůsobivé, přítomnosti zahraničních mafií a jiných vymožeností dnešní doby zbytečně nedělal nějaký problém. Co se týká Hořícího keře, tak mne tedy vcelku spolehlivě nudil svou strojovou patetičností, ale na druhou stranu ve mně vzbudil zvědavost, kdy se něco natočí o Zdeňkovi Adamcovi a Romanovi Mášlovi, kteří se v roce 2003 upálili na protest proti stavu naší společnosti. Nebo Palachovci byli hrdinové a jejich následovníci pouze nemocní lidé? (15.10.2013)

To nejlepší z české produkce, co jsem viděla od... hmm a teď bych musela dlouho přemýšlet. Už jsem přestala věřit, že i u nás ještě dokáže vzniknout něco tak působivého a výborného po všech stránkách. Souhlasím, že s druhým dílem lehce zvolnilo tempo a perfektní úvodní díl se stal nedostižným, ale jako celek tato televizní minisérie zakopává do země většinu českých filmů poslední doby mířících na velké plátno. Technicky dokonalé, skvělá kamera, atmosféra, perfektní herecké výkony i hudba. Hlavně ale funguje to nejdůležitější, přenesení všech pocitů a emocí na diváka. Cítila jsem ten všudy přítomný strach a tu tíživost a sklíčenost doby. Po skončení prvního a třetího dílu se mi chtělo brečet a opravdu mi nebylo příjemně, perfektní zobrazení jednoho období našich černých dějin. Hořící keř bych promítala povinně na všech školách. Já se tímto skláním a děkuji. (15.02.2013)

Ve srovnání s ostatní českou seriálovou a vlastně i filmovou tvorbou je Hořící keř docela fajn. HBO poskytlo peníze, díky kterým mohla Agnieszka Holland i díky svému talentu vykouzlit světový look. A příběh Jana Palacha je taky poměrně vděčné téma. Takjo, jenže když už to teda dosahuje takové vysoké úrovně, je na místě tuhle minisérii srovnat taky s jinou televizní tvorbou, třeba právě od HBO. Ale srovnávat herecký výkon Tatiany Pauhoufové s Kate Winslet je asi mimo, že. Co ale nejvíc bolí je, že když už zprostředkovaně sleduji pro náš národ tak důležitý historický moment, chci něco víc, než jen ukázku toho, jak neférová a smutná doba to byla. Chci cítit pocit hrdosti za to, že k tomu národu patřím. (10.02.2013)

23 let od svržení totalitního režimu; zřejmě už konečně uzrál čas k televiznímu mapování českých hrdinů (i když protikomunistický odboj je národem prozatím akceptován jen v pasivní rovině, na aktivně bojující, ještě třeba na víc se zbraněmi v rukou, ještě doba neuzrála, bratři Mašínové si zatím musejí počkat). Tak prozatím se fokus zaměřil na pochodeň č.1 - na Jana Palacha a na dopad jeho činu na českou společnost, v osobní rovině pak hlavně na jeho rodinu, konkrétně na bratra a matku (tu ztvárnila opravdu vynikající Jaroslava Pokorná, svým způsobem dvorní herečka Agnieszky Holland, vždyť se spolu znají již od dob jejich společného studia na pražské FAMU + DAMU a v té době ještě slečna Pokorná hrála dokonce v jejím studentském filmu). Výborný scénář svým vyzněním přesně ilustruje plíživou normalizační destrukci lidské duše. A nejen tím přesným biblickým symbolem v názvu. Hořící keř je patrně nejzáslužnější televizní projekt, který tu byl za posledních 23 let natočen. Paradoxem ovšem je, že tuhle ryze veřejnoprávní službu plní soukromá kabelová televize (naše veřejnoprávní televize se totiž topí v močálu ostalgie) a o jednom z milníků novodobých českých dějin musí točit Polka. Agnieszko Holland, vyprávěj! (05.02.2013)

Těžko na tomhle filmu hledám šrám. Nejvíce mě vyděsila plíživá normalizační destrukce duše. Z dnešního pohledu jsou hranice mezi dobrem a zlem vidět poměrně jasně, ale tehdy, když byla minulost ještě současností, mnozí sklouzli na "temnou stranu" docela nepozorovaně, třeba jen pro snahu ochránit své nejbližší. Cesta pak vedla od kompromisu ke kompromisu a nakonec ke zlomenému svědomí. Agnieszka Holland mi připravila mocný apel vůči mravní ukolébanosti. Burcuje mě, abych si dával pozor na všechny snazší, příjemnější a bezpečnější životní volby, za něž se platí byť jen trochu nahrbenými zády. (18.12.2013)