Poslední muž

Hugo Haas není Jaroslav Marvan a oba k postavě malého rodinného diktátora přistoupili po svém. Nechci soudit, který z nich byl lepší. Byli každý svůj, dobře jsem se bavil s oběma a protože starší má přednost, tak tedy Hugo. Je výborný a dokonale vystavěl postavu sobeckého tyrana, ve kterém občas probleskují nejen záblesky sebeironie, ale také v jádru milujícího manžela a otce. Scéna, ve které nikým neviděn projeví své city k synovi a strach o jeho osud je nezapomenutelná výborná a nad rámec komedie. V této rovině Marvana překonává, je mnohem lidštější a já jako divák si i přes tu tyranii nemohu neoblíbit. Později ostatně tuto rovinu ještě vypiloval v roli profesora Karase ve výborné Mravnosti nade vše. Ostatní, snad až na Zdeňku Baldovou, jen přihrávají i když někteří, třeba Jára Kohout, si pro sebe taky snaží nějakou tu chvilku urvat. A vše jistí výborné dialogy. Zkrátka další z vydařených pamětníků, který si rád zopáknu.. (17.02.2013)

Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! (08.04.2014)

Upraveno v květnu 2020. Poslední muž je satirickou veselohrou podle divadelní předlohy Františka Xavera Svobody. Není ani tak o despotismu, jako o disciplíně a metodách výchovy k upevňování poslušnosti. Více, než o mužský šovinismus, jde o habsburské mocnářství a změny v uspořádání a fungování společnosti. Zastaralé, a ruku s tím i směšné, je to používání děsu a hrůzy k posílení pozice autority, nová doba a nová společnost vyžadují více lidskosti a lásky. Jde o formy výchovy, věkem zažité způsoby a potřeby nové společnosti. Martin Frič sice proměnil laskavého klauna v síru chrlící saň, přesto ani plameny nedokáží zcela zpustošit klaunovo šlechetnější nitro. Nálada je stylizovaná, a uvolněná, vychutnává si kontrasty, nebo protivenství. I přes tu občasnou mravokárnou škrobenost si nenechává zkazit rozvernou náladu a ze všech možných stran po očku nahlíží do nastavených zrcadélek. Hrdinou satirických objemů veselohry a klaunského pozdvižení je Alois Kohout (vynikající Hugo Haas), přísný gymnaziální profesor a obětavou poslušnost vyžadující hlava rodiny. Tíhnutí k tuhé disciplíně je pamětí vlastní výchovy i snahou o vypěstování vzdělané a zdvořilé společnosti. Hlavní ženskou postavou je Kohoutova manželka (zajímavá Zdeňka Baldová), dlouhodobou účastí v burácejícím útočení disciplíny již poslušná žena. Ústupky, byť v dobré víře, jsou počátkem rozbujení krutovlády. Důležitou postavou je dr. Jiří Bečvář (sympatický Vladimír Borský), vychytralý nápadník Kohoutovy dcery. Je pobaven i zděšen třesoucím se strachem členů Kohoutovy rodiny, proto neváhá použít drobnou lest. Výraznou postavou je Zdenka (velmi zajímavá Marie Glázrová), Kohoutova dcera na vdávání. Je připravena bojovat, přesto se raději podrobuje širší vůli a tak se nadále hrbí a tiše trpí. K výrazným postavám patří také Jaroslav (příjemný Antonín Novotný), Kohoutův syn. Bojí se přehnaných nároků otce a jeho vznětlivé povahy, která není ochotna připustit žádnou polemiku. K výraznějším patří taktéž Baruška (pozoruhodná Darja Hajská), kuchařka u Kohoutů. Malicherná buzerace zaměstnavatele je zdrojem proudu pláče, přesto se snaží ve všem uspět. Z dalších rolí: Jardova milá Tonča Vacková (Jiřina Steimarová), Baruščin milý a věčně hladový dragoun Frantík (Jára Kohout), troufalý školník Rejsek (Václav Trégl), bývalá Kohoutova spolužačka a dcera jeho bytné studentských let litomyšlských Liduška Pivodová (Milada Gampeová), či bývalý a poslušnou disciplínu hromem vyžadující třídní učitel (Alois Dvorský). Poslední muž je taškařicí se satirizující potřebou k mravokárnosti. Chudák ježek, který je přinucen lovit zmije a napichovat jablka na ostny! Rozkošně rozverná veselohra o přelomu doby staré a nové. (16.11.2011)

První zfilmování divadelní hry F. X. Svobody. Hugo Haas hraje profesora Kohouta s lehce ironickým nadhledem nad sebou i svým okolím. Výhoda Posledního mohykána (1947) spočívala v propracování příběhu, který se nesl ve svižnějším tempu, čímž byla odstraněna jistá divadelní dekorativnost příběhu. Ale při vší úctě k hereckému mistrovství Jaroslava Marvana, je pro mě Haasův rodinný tyran minimálně v jednom ohledu přesvědčivější. V jeho podání nevyznívá profesor Kohout jako posedlý fanatik. Pod stylizovanou maskou, kterou si snaží udržet na veřejnosti i v soukromí respekt, se skrývají obyčejné lidské slabosti. Zdeňka Baldová začíná tímto filmem rozehrávat svou nezapomenutelnou galerii filmových maminek (po Slavínského laciné veselohře Právo na hřích). Pod režijním vedením Maca Friče se dokázala uplatnit ve hře psané pro jednoho herce a dát do této postavy více, než pro ni bylo psáno. Ostatní postavy nenabízely výraznější příležitost, a herci (většinou začátečníci, později zvučných jmen – Novotný, Glázrová) se ani nesnažili nic změnit. Tato komorní komedie, je však přesto Haasem a Baldovou vyzvednuta z pamětnické všednosti. „Milostivá paní, jsem rád, že mám Zdeňku, a jsem přesvědčen, že bude tak dobrá hospodyně jako vy.“ – Haasova odpověď: „Naše maminka je sice hospodyně špatná, ale zato je dobrá padesátnice.“ – Baldová: „ Až za dva dny, tatínku.“ „No, geniální to zrovna není, ale uznáte, že je togeniální“. (23.04.2004)

„Ať tam nikdo nechodí! Ten ježek, kdyby sem přišel, tak mu dejte mléko, ovoce, tu a tam nějakou zmiji!“ Protože každý má přece doma pár zmijí pro případ potřeby…Remake Poslední mohykán je výborný, takže jsem se originálu dlouho vyhýbal. Ale k mému překvapení úplně zbytečně. Ani jsem totiž neměl potřebu příliš srovnávat, neb místo starožitníka tu figuruje učitel (což nabízí mnoho nových situací), bratra nahradil nastrčený panák a pedant Haasův je prostě jiný než Marvanův (není horší ani lepší). Ačkoliv o něco víc jsem se zasmál tady, Alois Kohout má totiž spoustu sice drobných frků, ale za to je dávkuje poměrně často. A pak nechybí raporty, dechová cvičení, posílání telegramu, návštěvní trik a řada jiných podařených scén. Jen to prozření mi přišlo slabší (méně přirozené) než v novější verzi. Mé hodnocení Posledního muže bude o fous lepší, silné 4*, ale s chutí se kdykoliv podívám na oba filmy. „Tak co je?!“ - „Prosim, pane profesore, bude za 10 minut 12 hodin.“ - „Já jsem se vás neptal, kolik bude za 10 minut, ptal jsem se, kolik je teď!“ (02.02.2020)