Kouzlo přítomného okamžiku

Pri sledovaní som si uvedomil, že sú dve typy tínedžerských/coming-of-age filmov: 1. primárne tínedžerské, ktoré sú určené pre vekovú skupinu, o ktorej sú; 2. primárne coming-of-age, ktorú sú síce o tínedžeroch, ale točia ich ľudia s komplexom Petra Pana pre podobných ľudí. Prvá polovica, je hrozne ubíjajúca tínedžerská báchorka a je určená hlavne pre násťročných. Dokonalým príkladom je strašne klišé postava Aimee, čoby utiahnutej nie príliš peknej knihomoľky, ktorej v jeden deň na dvore zaspí ožratý hlavný hrdina = hviezda strednej školy. Oh dear! Chvalabohu druhá polovica to výrazne ťahá nahor a na 60% to u mňa vytiahol skvelo nejednoznačný posledný záber. Každopádne viac by sa tomu hodila forma knihy, keďže mnohé scény si doslova pýtajú o zachytenie myšlienok hlavného hrdinu a nie je ani tak dôležité, čo sa deje ako to, ako to on vníma. 60-% (10.08.2014)

Pri podobným malých kvalitných a relatívne neznámych amerických filmoch ma stále viac a viac napadá, že dnes žijeme už v skutočne inej dobe, kedy je mainstream proste už iba trikový veľkofilm, nakrútený pred zeleným plátnom. Jedine že sa americký film nakrútený v reálnom prostredí s pár hercami presadí na festivaloch alebo dostane ceny a potom má šancu dostať sa do európskych kín. Ale asi je to už každému jasné a točím zbytočne. Mne sa to proste nepáči a v takých deväťdesiatkách by sa asi niečo v štýle Okamžiku do kín dostalo. No ale teda k filmu, ktorý ma zaujal, čo by som po jeho prvej polovici asi nepovedal. Od telefonátu s fotríkom to ale vystrelilo dosť vysoko a nešlo iba o tuctovú stredoškolskú maškarádu, ambície tu sú trochu vyššie. Napriek tomu mi tu niečo málo chýbalo, len na záver doplním, že Teller mi vzdialene pripomínal veľmi mladého Paula Newmana. (26.05.2017)

Jak Miles Teller, tak Shailene Woodley jsou podle mého dobří herci, a celý příběh na nich koneckonců dost stál. Jinak mě tam toho ale bohužel moc nezaujalo, za což mohla celá ta dějová linie, která byla podivně nevyhraněná a obyčejná, interakce mezi postavami navíc spíše klidné a nepříliš konfliktní... ale když se nad tím zamyslíme, právě tím je tento film možná "speciální" - že působí tak přirozeně a nevyumělkovaně. Nikdo z postav tam vlastně nemá do extrému vyhrocený charakter. Jsou to zkrátka postavy ze skutečného života. Jen je škoda, že aspoň ten konec nebyl silnější, vyzněl tak nějak do ztracena a zanechával spíše negativní pachuť. Ale o tom to nejspíš mělo být - v tom asi tkví ta síla přítomného okamžiku. Skutečně hodně naturalistický film. ~(3,2★)~ (28.12.2015)

Miles Teller mi z nějákého důvodu není sympatický, tahle role se na něj ale docela hodila. Shailene Woodley mám naopak docela ráda a to byl vlastně důvod, proč jsem na tenhle film přišla. Byl to příjemný film, první půlka mi ale přišla zajímavější, pak se to trochu vleklo. Chování hlavního hrdiny přišlo občas hodně podivné a tak něják jsem nechápala o co mu jde a jestli to na Aimee hraje nebo nehraje, ale bylo to milé překvapení, něco mezi 3* a 4*. (04.07.2014)

Oukej, má to dvě scény, který si dovolím prohlásit za klíčový - sex a bouračku. Sex samozřejmě Suttera s Aimee, a bouračkou nemyslím tu sraženou poštovní schránku. Proč jsou klíčový, ptáš se, milý Watsone? Zaprvé je zapotřebí říct, že storytelling je skvělej (že by díky předloze?), a nemá zapotřebí žádných berliček, aby se posouval jak v místě tak v čase. Zároveň ale storytelling ctí postavy, a tím myslím úplně všechny postavy, nejen ty dvě hlavní. Cassidy není žádná ta typická bitch queen a královna plesu a zahořklá vůči Aimee, Marcus není žádnej nafoukanej zahořklej král plesu, a v zásadě storytelling tohohle filmu ctí úplně všechny postavy a nezneužívá je - každá má naopak svou minulost a svůj důvod být na scéně, a když ten důvod nemá, prostě tam není (viz Aimeeina matka!). Ztráta panenství tak nejen, že je klíčová pro Aimee, ale je klíčová i pro samotný storytelling a láme tak první akt v naprosto citlivě zpracované scéně, kdy ani herci nezapomínají, co jejich postavy jsou zač. Bouračka je pak klasickým klimatem, vyvrcholením filmu a character arcu jak pro Sutterovu postavu, tak pro Aimee. Tyhle dvě události bez nějakých berliček, kterými si jinak režiséři a hlavně scénáristi rádi vypomáhají, vystavují dva hlavní body Aristotelova schématu. Vtipné přitom je, že doplněný Freytag pak katastrofou rozumí eventuálně katarzi, která ale přichází až s druhou bouračkou, tedy vyvráceným sloupkem nebo mail boxem. Film tak nejen ctí postavy, ale i (klasické) drama, a dělá to všechno opatrně, precizně, bez přehánění a co je nejlepší, je to teen movie a přitom není. Je to dospělé a neuvěřitelně uvěřitelné. Sutter není žádnej bourák, co láme přes koleno jednu holku za druhou, Cassidy není žádná bitch queen a Aimee není žádné ošklivé káčátko. A navíc, opakovaně, všechny postavy mají svůj důvod být v záběru, a všechny postavy mají své místo, a když jej nemají, nejsou na plátně, což je k nezaplacení skvělé. Kdyby film neměl dva menší problémy, dám mu za plnou dardu a vůbec se za to stydět nebudu. Ta dvě mínus jsou překvapivě tato: Třetí akt je příliš krátký a skáče rychle z místa na místo. Dokonce je to tak sestříhané, že první a druhý akt dohromady tvoří 80 minut filmu, a to je prostě pro vyvrcholení filmu příliš moc, či v tomhle případě příliš málo prostoru na něj. Ve výsledku tak závěrečný akt působí příliš uspěchaně a od rozhovoru na dálnici po úsměv před školou uplyne příliš málo dialogu na to, aby katarze zapůsobila. A druhým mínusem je pro mě osobně fakt, že kamera je v podstatě totálně průměrná a nemá nápad na to, aby jinak krásný a vřelý vztah mezi oběma hlavními postavami prohloubila. Místama jsem až úplně brečel nad tím, jak citlivé jsou výkony obou herců a citlivá je režie a citlivá je i chemie mezi těmito třemi hrdiny filmu, a kamera přitom je totálně chladná a necitlivá a neumožňuje ani hercům ani režisérovi nic víc. Jinak ale upřímně řečeno je Spectacular Now nejlepší teen (romcom) snímek, kterej jsem za posledních pár let viděl. Klobouček. (12.05.2016)