Prstýnek

V nepeknom protektorátnom období sa podaril v podstate výpravný film s romantikou trochu naruby. Najskôr anděl svádí ďábla a po rokoch prichádza mladý princ ako z Kristiána s trochu násilnou predstavou romantiky. To sa mu aj vypomstí, ale tá druhá časť filmu je už trochu pojašená a scenár to neustál. Čo by som ustál je večne mladá kňažná aj po rokoch a na jej ďalší milfkovský románik už nezostal priestor. –––– Jasnosti, moje věda neselhala! ... Zázrak, nade vší pochybnost! –––– Ách, sodoma gomora. (11.07.2024)

Neuvědomuji si, zda jsem tento film někdy v minulosti viděl. O to víc jsem byl velice překvapen, jak byl (na tu dobu, tehdejší výrazové prostředky a odstup od vzniku) vkusný. Jiná tehdejší tvorba byla snad až povinně „veselá“ (dost často až bláznivě), tento byl umírněně romantický a bez mála reálný. Mac Fič o5 nezklamal. (27.08.2018)

Při sledování tohoto filmu by člověk snadno nabyl přesvědčení, že nějakým způsobem řeší něco tak závažného jako nevěra či snad dokonce incest a je tak svým způsobem odvážným zástupcem své doby. To by ovšem byla mýlka. Kdykoliv totiž mělo by dojít k nějaké reflexi těchto věcí, kdykoliv hrozilo, že dojde k něčemu, co může postavy či diváka zhnusit, zdrtit či zklamat, vše se zahrálo násilně do autu. V tomto ohledu se drží Prstýnek tradice filmu protektorátního i prvorepublikového. SPOILERY. Z toho důvodu se nevlastní sourozenci nikdy nedozví o pravém původu bratra, z téhož důvodu se Sochorova žena nikdy nedozví o manželově nevěře, z téhož důvodu se najednou sestře její bratr nelíbí, z téhož důvodu je manžel kněžny směšný. KONEC SPOILERŮ. U vědomí postupů postupů filmu těchto dob mě nic z toho nepřekvapuje, ale nic z toho ani netěší. Vlastně je mi z toho spíše nedobře. Slabé **. (23.02.2009)

Zdánlivě konvenční příběh o tajích modré krve - mimochodem, jak prokázala před časem Helena Sobková na příkladu Boženy Němcové, dítěte, které ve svém pohnutém životě mělo méně štěstí než filmová postava ztvárněná Zdeňkem Dítětem - zachovává ve fričovském přepisu plně sociální notu původní předlohy předního českého socialistického spisovatele v navazující podobě nadprůměrného scénáře Josefů Neuberga a Hlaváče a dále ji rozvíjí do typicky českého úsměvného nadhledu, v němž sice vysoké zůstává vysokým a nízké nízkým, ale ne tak, aby nebylo s to moudrým nadhledem vnímat spojující skutečnosti a souvislosti. Typicky prvorepublikový film třicátých let současně prolamuje tento rámec a jasně ukazuje k filmové produkci rodící se Třetí republiky Československé. V hereckém obsazení je tento přeryv symbolizován duetem dvou nedoceňovaných jmenovců - Zdeňka Dítěte a Jany Dítětové. Zcela atypickou a skvěle zvládnutou úlohu tu hraje Jaroslav Marvan a zřejmě jeden z vrcholů jejich filmografie znamenal PRSTÝNEK i pro Otomara Korbeláře, "supermana" českého filmu v pozitivním slova smyslu a jinou dobovou variantu mužství k typu, který symbolizoval např. Oldřich Nový, a Vlastu Fabiánovou (její pojetí role kněžny evidentně inspirovalo o dvacet let později jinou nedoceňovanou herečku a rovněž Vlastu Fialovou v klasické televizní inscenaci Jiráskovy LUCERNY). Úsměvná poloha, vlastenecky optimistické češství prýštící ze snad každého záběru, touha, aby se konečně stal skutečností konec nacistické poroby, touha po znovuzískávané svobodě, to všechno poznamenalo tento skvělý film a spoludotvořilo jeho jedinečný ráz. Závěrečná scéna oboustranného smíchu v Korbelářově a Dítětově podání jakoby předznamenávala šeříky a jarním májovým sluncem rozzářenou Prahu rozevírající svou náruč prezidentu Benešovi a naději v obnovení a další rozvíjení sociálního rozměru demokracie První republiky. V PRSTÝNKU tak prolnutím těchto a řady dalších, zde nezmíněných souvislostí a průsečíků, ztajených v tomto snu o lidské rovnosti, dosáhl jednoho z vrcholů své mimořádné tvorby daší velikán naší národní kinematografie hraného filmu Martin Mac Frič, podobek staré české měšťanské revoluční rodiny, jež stojí u počátků moderní české společnosti. PRSTÝNEK byl, je a zůstává nedoceňovaným šperkem českého filmu. Šperkem, který s uplývajícími lety nejenže svou hodnotu neztrácí, ale naopak obnovuje a zesiluje. (24.03.2008)

No, v případě mých prvotních pocitů z Prstýnku, které se se mnou táhly až do konce filmu, je nutné osvěžit si znovu a pro dobro celé mé obrovitánské lásky k filmům od Martina Friče fakt, že tohle romantické melodrama opravdu není pro každého. Je to pomalejší, samozřejmě romantičtější a celkově utahanější. Samozřejmě, profi režie Martina Friče to táhne vcelku vzhůru, ale můj celkový pocit lehounkého zklamání se jednoduše nevytratil. Nechci však říct, že je to špatné, ba naopak, je to dobré, ale pomalejší a rozhodně ne pro každého, hlavně pokud očekáváte další crazy komedii, které šly vždy Fričovi nejlépe. 3/5 (23.01.2023)