Čtyři dohody

Ono je vlastně úplně jedno, jestli si Čtyři dohody pustí člověk, co si raděj zařve GÓÓÓL!!, nebo co radostně pokřikuje GOGOL!!, jenom stačí, aby mu sedl Duškův humor, který je pro mě snad nejpodstatnější částí celého představení, bez něj by to mohlo skoro vypadat, jako kdyby Dušek pokračoval ve svojí roli v Choking Hazardu (jenom pro upřesnění, hraje slepého mentora hledajícího smysl života, jehož mozek se pokouší sežrat banda zombifikovaných myslivců, kteří zde bohužel nejsou). Vážně tu nehodlám posuzovat, jestli je základ "mouder" hluboké filozofično, nebo pár povrchních frází, které sází jen a pouze na papundeklové myšlenky, tohle je věc která je subjektivní víc, než je chuť na ovocný knedlíky. Docela škoda, že zaznamenání není bez chyby, například vložené archivní záběry se urputně nehodí a totálně ničí atmosféru, podobně hdivníá ( zkřížení něčeho divného a hnusného, poz. redakce) je i zpívaná hudba, která je bídně podprůměrná, narozdíl od ozvučení doprovodného, které je sice místy kýčově klišoidní, ale přesto se hodící. Smál jsem se humoru, lehce ignoroval myšlenky. Slabé čtyři. (12.05.2014)

Pokud jde o vlastní filmový záznam, ten není příliš nápaditý; o jisté nápaditosti se snad dá hovořit pouze co se týče výběru archivních filmů, na které autoři místy prostřihávají, aby ilustrovali výklad. Zaznamenávaná vlastní hra je ovšem v nejlepší duškovské (polo)improvizační tradici ve stylu Cavemana i dadaistických hříček divadla Vizita. Ve hře předestírané teze jsou velmi sympatické a osvěžující ve své (zdánlivé) naivitě, přednes Jaroslava Duška je pak svižný a tradičně plný slovních hříček a nečekaných přirovnání, za které by se nemuselo stydět ani Osvobozené divadlo. Pokud jde o toltéckou či vůbec indiánskou životní moudrost, kterou hra propaguje, kladl jsem si při odchodu z kina jenom otázku, zda náhodou vše, co zde bylo řečeno, neznaznělo už mnohokrát v dějinách (byť třeba trochu jinými slovy) i z úst celé řady dalších nábožsko-etických vůdců, včetně "našeho" Ježíše Krista. Mám tím na mysli ponaučení ve stylu "miluj svého nepřítele jako sebe samého", "jaktože vidíš třísku v oku bratra svého a nevidíš trám ve svém oku?", "déšt padá stejně na hlavy spravedlivých i nespravedlivých", "kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou" atd.: Neříkají "čtyři dohody" vlastně totéž? - Nebo jinak: Potřebovali jsme skutečně až staré Toltéky, abychom začali v praxi uskutečňovat to, co nám vlastně bylo na teoretické rovině vštěpováno už od pradávna? Spadne snad konečně alespoň toltécký humanismus na úrodnou půdu? (26.01.2014)

Samotné představení nemělo chybu. Klobouk dolů před Duškem. Dokáže skvěle předat všechny velké myšlenky nenásilnou a ještě vtipnou formou. Vlastně jsem docela dlouho neviděl nic, co by bylo tak plné myšlenek, které by stály za to. Hvězdu dolů dávám jen za nešťastnou dokumentární formu a prokládané černobílé obrazy, které mě vždy jen vytrhly ze sledování jedinečného Duška. (04.01.2014)

Kdy se Vám zase stane, že u nás v Česku uvidíte takovou filozofickou bombu, jako v podobě Jaroslava Duška, který tu dodnes vypráví o čtyřech dohodách jednoho jihoamerického šamana? Já si myslím, že po druhé podobnou myšlenku už nikdo nevymyslí. A tak, jak to vypráví Jarda Dušek už vůbec ne. Byl jsem u vytržení a nebýt těch hudebních vsuvek, byl bych asi oněměl úplně z té série nekonečných myšlenek, kvůli kterým jsem tenhle divadelní záznam musel několikrát pauzovat. (27.02.2017)

Synchronicity jsem si začal všímat před pár lety, spousty podivně náhodných událostí jakoby pasovala a dovysvětlovala můj minulý stav, současný či lehce budoucí. Spolu s tím i mnoha dalších procitnutí ´´jemnocitu´´, jakoby člověk občas viděl do lidí, malých dětí či zvířat a situací a vnitřní hlas mu napovídal jak se zachovat, aby v dané situaci vyplinula dokonalá rovnováha. Zesílená intuice. Nebo jakási přirozená sounáležitost s člověkem, kterého potkáte poprvé v životě a už po pár hodinách s ním strávených máte ten tíživý pocit, že ho znáte celý život, možná déle než je jeden lidský. Tíživý říkám proto, že se stejnou shodou vývoje k potkání tohoto člověka nastává často i loučení na věčnost. Dona Miguela Ruize silně ovlivnila víra předkolumbijského národa, který měl rozhodně blíže k přírodě, planetě, pozorování člověka v prostoru a času narozdíl od naší konzumní společnosti. Jaroslav Dušek vše vtipně vlastní jeho bytosti upravil pro dnešní publikum. O úspěchu samo o sobě vypráví věčně vyprodané představení. A za mě na tom rozhodně něco je. 95% (22.05.2018)