Život Adèle

Adéle několikrát zmiňuje, že nechce, aby cizí lidé viděli do jejího nitra, nechce zveřejnit své deníkové zápisky ani ukazovat ostatním na obdiv svůj vlastní životní příběh. Přesto se její postava před divákem zcela obnaží a odloží veškeré zábrany. Režisér Kechiche na poli tří hodinového celovečerního filmu nerozehrává jen neobyčejně obyčejný příběh jedné dívky, on dává možnost divákovi okusit skutečnost. Z hlediska stírání rozdílu mezi realitou a filmem se jedná o cosi zcela nového a přelomového. Až do této chvíle byl totiž zprostředkovatelem co nejvyšší míry autentičnosti tzv. dokumentaristický styl, který však stále ukazoval realitu reprodukovanou formou televizní obrazovky, případně zůstávaly kvůli spoustě zábran někde v půlce cesty. Tolik diskutované prostříhání by v konečném důsledku snímku pouze ublížilo. Odstranění explicitních scén by jen kladlo zábrany a ze Života Adéle by se stal jen Film o Adéle. V konečném důsledku jsou právě ony vyvrcholením ukazování všech těch tekoucích hlenů, mastných pokožek a pomlaskávání při jedení špaget. To všechno spolu jsou prvky, které bez diskuze patří k Adélinu životnímu příběhu, a nelze je jen tak odstřihnout. (17.11.2013)

Realisticky vykreslený vztah dvou méně či více tápajících duší, který urval vítězství na posledním ročníku mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Stačí jedno otočení hlavy a jeden pohled na modré vrabčí hnízdo, který protočí směr sexuálního probuzení mladé francouzské studentky. La Vie d'Adèle je ideálním příkladem toho, že když se k látce přistupuje s citem, i mnohokrát viděný příběh nabídne emociálně tepající dílo. Intimní realismus, zakořeněný konzervatismus a zobrazování jinakosti v plné „nahotě“. Přerod dívky v ženu hledající vlastní identitu sice vezme tři hodinky života, litovat však nebudete. Vzplanutí mezi sofistikovanou umělkyní a na první pohled obyčejnou studentkou nabízí silné poselství těm, kteří v něm neuvidí pouze explicitnost sexuálních scén. Ostatně tvůrci nám to neusnadňují ani v případě běžných dialogových scén, kdy si kamera ani náhodou nedrží odstup, lpí na velkých detailech i dlouhých sekvencích bez střihu. A mladistvou krásu záměrně plácá přes prsty. Hlavní hrdinku tak sledujeme, jak nevábně spí s otevřenou pusou, jak jí neustále něco teče z nosu, jak se jí na tvář lepí prameny vlasů, jak se cpe špagetami. Ale je to nesmírně obyčejné, civilní, nepřikrášlené, přirozené. Stejně jako přirozeně působí na plátně homosexuální vztah. Se všemi vrcholy i pády. 80% (07.02.2014)

Pamatuju si, jak po filmovém festivalu v Cannes v roce 2013 tento film doslova ovládl zprávy, internet, nebylo před ním úniku. Všude jste mohli číst, jak je film kontroverzní, dlouhý, francouzský a co já vím co ještě… Proto jsem se tohoto filmu docela bál, speciálně té délky. Nakonec musím říct, že to uplynulo mnohem rychleji, než jsem si myslel, přesto mám jednu výtku, která v mých očích tento jinak opravdu povedený film trošku sráží. Ze zajímavostí se dozvíte, že bylo natočeno přes 800 (!) hodin záznamu. A tomu věřím, protože v některých místech mi přišlo, že film měl být o něco delší, že tam chyběly určité scény. Např. na začátku filmu vidíme rodiče od obou dívek, jedna je hrdá lesbička, takže ji její rodina má ráda, podporuje ji atd., jenže ta druhá jim to zatajila. A to je vše, co se vlastně o nich dozvíme, i když poté sledujeme, jak spolu dvě slečny už nějaký ten pátek bydlí. Nikdy se k těm druhým rodičům nevrátíme, nedozvíme se, jestli jim to řekla a jak na to reagovali. Tohle mi přijde trochu zvláštní rozhodnutí, když se snažíte udělat film o tomto tématu. A pamatuji si, že i pár dalších scén, které mohly mít větší dopad na příběh tak nějak "vyšuměly". Holt 800 hodin je 800 hodin a zkrátka stříhat se musí, ale je škoda, že to občas ublíží filmu a příběh tak vypadá nekonzistentní. Kromě této věci ale nemám, co bych vytkl. Je to dlouhý film, ale pěkný a citlivě natočený. 80 %. (29.07.2014)

Hodně intenzivní, emotivní, niterné, hořké, ale zároveň opojné, a s výjimkou sexuální části schůzky v kavárně (kampak si všichni ostatní odběhli?) to celé působilo naprosto přirozeně (chtělo by se říct až realisticky). Za celé 3 hodiny jsem nenašel moment, kdybych se nudil (i scény, ve kterých se zdánlivě nic neděje, mají svůj smysl, protože výborně korespondují s hrdinčiným životem). Avšak ta hlavní, co mě odrovnala, byla představitelka Adele. To byl prostě nádherný herecký koncert, při kterém jsem jí věřil každé gesto, výraz a nemusela nutně něco říkat nebo brečet, abych dokázal docela přesně vytušit, co v daný moment cítí (a že toho bylo). Přitom by člověk řekl, že to je taková obyčejná holka od vedle (nemyšleno zle)…. ale hlavně kvůli ní se moje hodnocení vyšplhalo na 5*. (26.04.2014)

Filmový voyerismus budovaný rafinovanými prostředky. Ačkoliv poznáme Adele prakticky dokonale (a to psychicky i tělesně), nevcítíme se do ní. Divák je spíše zaujatým pozorovatelem. Zejména díky (možná až příliš) explicitním sexuálním scénám má film našlápnuto na kultovní status. Neskrývaná sexualita není hlavní devízou snímku, kterou je bezpochyby pečlivě konstruovaná realičnost. Tu podporuje specifické použití hudby. Ve filmu hraje pouze diegetická hudba (ať již živá nebo reprodukovaná), se kterou se autorsky pracuje. Často ji vnímáme dříve, než poznáme její zdroj (který není nikdy opomenut), místy se nelogicky mění její hlasitost. Zvláštní význam má hudební produkce pouličního muzikanta hrajícího na hang (zvláštní druh perkusí umožňující zahrát velkou škálu tónů na jednom nástroji). Skladba hraje ve dvou klíčových momentech filmu (možný spoiler): když Adele na přechodu poprvé střetne Emmu a posléze v samém závěru filmu snímku, kdy Adele odchází z vernisáže - tedy v okamžiku, kdy si uvědomí, že se musí posunout dál. V závěru je skladba nediegetická, čímž režisér porušil pečlivě budovaný koncept, což je jenom důkaz důležitosti této skladby pro celý film. (17.11.2013)