Škola základ života

Prvorepublikově idealistická sonda do prostředí středoškolské mládeže, je dobré si ale uvědomit, že v dané době šlo ovšem navíc o vrstvu čisté elity národa, za časů první republiky byla výsada vystudovat reálné gymnázium zpřístupněna pouze malé vrstvě společnosti, tedy přesný opak dnešního status quo. Díky výše uvedeným faktům je hned jasné, že zamýšlená satira bude ve výsledku jen dobově decentní a že Martin Frič natočí spíše dobově úsměvnou a milou komedii, ze které se ovšem stala nepřehlédnutelná ,,študácká" klasika. A není divu - vynikající herecké výkony (a s nimi spojená spousta dnes již zlidovělých hlášek ,,Muška jenom zlatá... Studenti? Vy nejste studenti! Vy jste barbaři!), funkční a dodnes platný humor a obzvláště nadčasové téma a prostředí - přiznejme si to otevřeně, od dob Fričovy komedie se některé c & k neduhy a profesorské povahotypy ještě zcela nevytratily a posun nastal pouze v rovině uvolnění mravů žactva, kterého se tak obávají filmoví pedagogové. Co se naopak Martinu Fričovi trochu vymklo z rukou, to byl agitačně vyznívající závěr (pochopitelný ovšem v roce dokončení filmu) a opět dobovou zvyklostí vynucené obsazení rolí studentů povětšinou zralými herci, což ovšem dnes lze přejít se shovívavým úsměvem. Škola je skutečně přesně dle Masarykovských zásad základem života a tenhle film to jen a jen potvrzuje... (23.08.2010)

Popularita a věhlas jaroměřského středoškolského profesora Jaroslava Žáka překročila svůj regionální dosah nejen knižními bestsellery, vydanými v druhé polovině třicátých let na základě autentických historek ze školních škamen, ale také prostřednictvím Žákova nepředstíraného zájmu o českou kinematografii, který se později změnil v úzké přátelské pouto s režisérem Martinem Fričem. Především mládeží vyhledávaný svazek študáckých dobrodružství tak, jak jej pro širokou čtenářskou obec navždy zvěčnil právě Žák, velice záhy skončil i na stole vlivných barrandovských producentů, kteří se jej po jeho přečtení rozhodli nabídnout v odvážné filmové podobě. A přicházely další úspěšné návrhy, tím nejvýraznějším bylo zřejmě soudobé jevištní nastudování v Burianově Déčku, poskytující mmj. jednu z prvních hereckých příležitostí tehdy mladému Rudolfu Hrušínskému. Žákovu literární formu bylo ovšem třeba poněkud rozvést a především ji poskytnout pevný dramatický rozměr, který by nedovoloval, aby se film stal pouhým sledem humorných situací a výjevů ze školního i rodinného života zúčastněných protagonistů. Zásluhu na tom, že se film zařadil mezi pamětnické evergreeny má nesporně Fričův chápavý režijní dohled a zejména uskupení předních hereckých legend před i za katedrou. V nastalém kaleidoskopu získávají pozornost jak mladí v čele s Peškem, Filipovským, Strejkou a Novotným, tak představitelé profesorských autorit v charakterově zajímavém rozlišení prostřednictvím interpretací v podání Václava Trégla, Smolíka, Boháče, Kreuzmanna a dalších. Z tohoto monolitu do popředí vystupuje asi nejvýrazněji postava neurotického češtináře Kolíska, hraného nedostižným Marvanem, zapisujícího se navždy do srdcí diváků proslulou recitací Heydukovy básně o mušce a štěstí, následovaná jedním dechem vynikajícím Theodorem Pištěkem v roli velectěného pana ředitele a skvostnou epizodou ze soukromého tenisového turnaje. Dnes nepříliš oceňovaný, ve své době ale nepominutelný a nezvykle nutný vlastenecký tón, kterým je vybaven zejména přátelský vztah mezi třídním kolektivem i jednotlivci (Novotný, Gabrielová), nabývá na intenzitě v samotném závěru, v němž zaznívá jakýsi manifest mládí a svobodné euforie, hrdě odolávající aktuálním politickým událostem. Původně neškodná studentská legrace se tak rázem stává vpravdě národním dílem, které spadá do poslední vrcholné prvorepublikové dekády. Jeho hodnoty, zdá se, přetrvávají i navzdory sedmdesátileté časové propasti a zcela určitě svědčí o vzácné umělecké i osobní sounáležitosti Martina Friče a Jaroslava Žáka. (03.10.2008)

Veľmi príjemné, staromilsky roztomilé a s niekoľkými výbornými humornými hláškami. Jediné čo mi trocha udrelo do očí bol vysoký vek študentov, kde niektorí mi s tými profesormi splývali, ako keby boli rovesníci (hlavne s novou mladou učiteľkou a tým mladým profesorom). Neviem, nerozumiem tomu, možno to má súvis s tým, že asi v tej dobe bolo málo detských hercov. V každom prípade aj tak vysoko nadpriemerná záležitosť. 85/100 (01.05.2017)

Příjemná "študácká" klasika, která dokáže pobavit chtěně (výborný scénář a skvělé herecké výkony) – i nechtěně (roztomilá naivita některých scén a replik, pochybný věk hlavních aktérů). Je zajímavé, nakolik si tahle lehkonohá satira uchovává v jistých aspektech svou platnost... A především stále dokáže rozesmívat diváky. Nebýt debilního závěrečného běhu a nesmrtelného hlodu "poběžíme stále kupředu" (zjevně implantovaného dodatečně), byla by to dokonalá komedie... (25.04.2004)

"Kdo napsal tuhletu sprostotu?" No jo, česká klasika. Akokoľvek budete namietať, že nemáte radi staré filmy, čiernobiele filmy, české prípadne slovenské filmy, musíte uznať, že tento film sa klasikou stáť musel. Každý z nás(teda väčšina) do školy chodila a zážitky má určite každý podobné, prípadne ešte lepšie. Paleta rôznych pováh profesorov je pestrá, preto je stále na čom sa baviť. Výhorky, odpovede pred tabuľou, vystrájanie cez prestávku...na túto tému by mohlo vzniknúť X úspešných filmov, napriek tomu sa dnes točia úplné nezmysly. 80%. (30.10.2016)