School Is the Foundation of Life
Režie:
Martin FričKamera:
Jan StallichHudba:
Julius KalašHrají:
Theodor Pištěk, František Smolík, František Kreuzmann st., Jaroslav Marvan, Ladislav Boháč, Václav Trégl, Karel Postranecký, Čeněk Šlégl, Marie Burešová (více)Obsahy(1)
Štěstí. Co je štěstí? Muuuška jenom zlatá…! Je celkem zbytečné tázat se, proč jsou filmy ze studentského prostředí tak oblíbené u diváků všech věkových kategorii. Každý z nás prošel (či právě prochází) nějakou školou a ve studentských filmech hledá odraz svých vlastních vzpomínek nebo čerstvých zážitků. Studující mládež pronikla do českého filmu mnohokrát. Ve 30. letech minulého století to byly především sentimentální historky o prvních láskách a popletených profesorech. Režisér Martin Frič natočil v druhé polovině třicátých let dvě výborné veselohry Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které byly inspirovány romány Jaroslava Žáka, dokonalého znalce středoškolského prostředí. Oba snímky dodnes patří k divácky nejúspěšnějším snímkům. Škola základ života má prostý děj, dokonale však vystihuje jednotlivé typy studentů i profesorů. Ladislav Pešek se představil v nezapomenutelné roli studenta, který neopomine jedinou příležitost k rošťárně, František Filipovský naopak hraje podlézavého šplhouna a udavače, Antonín Novotný zase obletovaného školního krasavce. Jejich důstojné pány profesory si s chutí zahráli František Kreuzmann, František Smolík, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan a Václav Trégl. Ředitele gymnázia si poté zahrál Theodor Pištěk. (Česká televize)
(více)Recenze (411)
Na filmu je dost vidět, že vychází z divadelní adaptační hry E. F. Buriana (včetně hereček jeho divadla Marie Burešové a Loly Skrbkové, v následující Cestě do hlubin se pak uplatnili Vnouček a Hrušínský), který měl film původně točit. Avantgardní postupy inspirované nejen z Mejercholda a Brechta Frič dosti (jak bylo jeho zvykem) uhladil, přesto něco z křiklavého odrazu českého dobového školství ve filmu zůstalo. Je pak paradoxem, že tento útok na prvorepublikovou pedagogiku (za což byl autor knižní předlohy J. Žák popotahován) je brán mainstreamovým publikem jako jakási nostalgie stojící v jedné lajně s červenou knihovnou. To ani náhodou! ()
Zparodovaní předavatelé velkých myšlenek poznáníchtivým studentům rafinovaně pátrájí po autorovi jejich tištěného zesměšnění a přitom se pokoušejí oddálit vlastní infarkt při zjištění, kolik si toho žáci z jejich hodin odnesli. Z mého oblíbence Čuřila nikdy nebude geniální matematik ani filosof, ale němčinář je to báječný - http://www.youtube.com/watch?v=csMj7qHhqQU. ()
"Ich habe gesagt!!!" Kdo by neznal kultovní hlášku se "šťastnou zlatou muškou? Škola základ života vyloženě "neztrestá" bránici jako Burianovy komedie, i tak je ale úsměvná. Na první pohled jde o všední exkurzi do prostor reálného gymnázia, která je však díky mnohým nezapomenutelným momentům a hláškám nevšední podívanou, na níž se zub času podepsal minimálně - ať už šlo o zmatkovitého matematikáře, vtipnou hodinu němčiny či nečekanou inspekci. P.S. "Hrajete tenis?" ()
Společně s filmem cesta do hlubin študákovy duše další nesmrtelná klasika ze školních lavic určená spíše pro starší generaci. Milý humor, klasiká sestava hereckých legend - todle prostě člověka vždy potěší vidět. První zmíněný film je podle mě přecijen lepším snímkem...8/10. ()
Ne tak dokonalá jako "Študákova duše", přesto výborná komedie, plná nezapomenutelných scén, nesmrtelných hlášek, nezapomenutelných figurek (i když na Máňu by člověk raději zapomněl). Navíc ten jalový závěr hromadného úprku ke šťastným zítřkům vzhledem k roku vzniku působí až mrazivě a dává celému filmu zcela nový rozměr. ()
Galerie (5)
Photo © UFA
Zajímavosti (29)
- Jediná pieseň, ktorá zaznie vo filme a zaspieva ju septimán Áda Čuřil (Ladislav Pešek), je trampská pieseň "Maminko mámo", ktorú zložil a otextoval Jarka Mottl. Ale celkovo je vo filme potlačovaná diegetická hudba, nedošlo ani na zapojenie piesní vtedajšej populárnej dievčenskej skupiny Bajotrio, s ktorými sa počítalo ešte v technickom scenári filmu. (Raccoon.city)
- Jméno Čuřil (Ladislav Pešek), které tvůrci vybrali a jenž koresponduje s charakterem postavy, je odvozeno z „čuřit“, což znamená: hýřit, flámovat, utrácet. (sator)
- Prvú verziu scenár napísal Jaroslav Žák už v marci 1938, ktorý sa pri písaní riadil úspechom divadelnej hry ponechal v scenári všetky dialógy a situácie, ktoré sa stretli s priaznivou odozvou u publika. Zachoval študentský slang. V autorskej explikácii sa Žák vopred dištancuje od filmovej verzie, pokiaľ bude prezentovať „príbeh mladých sŕdc s happyendom a plynúcimi obláčikmi“ a nie o snahu vystihnúť verne stredoškolské prostredie. Túto verziu scenára odovzdal Žák Martinovi Fričovi ako svoju scenáristickú prvotinu k úpravám, ktoré boli Žákom vopred očakávané a povedal: "Udělal jsem to raději delší a nechal tam všechny dialogy, které měly na jevišti úspěch. Škrtat se může vždycky, tak ať máte hodně materiálu.“ (Raccoon.city)
Reklama