Svět patří nám

Legendy Jan Werich a Jiří Voskovec spolu v rámci filmu počtvrté a naposledy v režii Martina Friče. Už tohle samo o sobě stačí k snadnému lákání na to film shlédnout a vidět film, který jsme už klidně vidět nemuseli, protože se během 2. světové války pokusili nacisté zničit veškeré kopie a jeho poslední kopie se jen jako zázrakem našla na smetišti. Klidně se tak mohlo stát, že jsme opravdu tuto spolupráci dvou hereckých legend a dost možná nejznámějšího režiséra své doby nemuseli my jako diváci žijící po 40. letech 20. století nikdy v životě vidět. A i když by se v takovém případě těžko hádalo či věštilo zda by to byla škoda nebo ne, kdyby se přece jen našel člověk ezoterického talentu a do jisté míry by zkoumal právě tuto otázku v paralelní realitě kde by se nedochovala byť jen jediná kopie Svět patří nám, určitě by se naskytla příležitost ano. Jednoduše proto, že Svět patří nám je film okouzlující, svým humorem zábavný a ve své době přesahový. Hvězdy Osvobozeného divadla Voskovec a Werich k tomuto filmu sepsali scénář dle své divadelní hry Rub a líc a k režii si vybrali Martina Friča se kterým už spolupracovali na filmu Hej-rup! a práce se jim proto zřejmě osvědčila. Ve Světě patří nám se dají nalézt úkazy Fričova stylu režie, které známe už třeba z filmů jako Cesta do hlubin študákovy duše nebo Kristián a žánr komedie mu svědčí. Ze všech těch komedií je ale Svět patří nám rozhodně nejvážnější a i když se označuje za komedii a má v sobě spousty povedených komediálních vtipů a gagů, film je to pojetím vážný a především hodně snadno může způsobit depku. Tenhle film totiž dopředu vyvěštil události budoucí, které se pravděpodobně obyvatelům Československa nezdáli ani v těch nejhorších snech. Tehdy sice film čerpal především z faktu, že se v Německu kupil fašizmus, to co se ale stalo potom prostě opravdu snad nikdo čekat nemohl. A už jenom kvůli tomu jen tento film výrazný a především ukazuje, že sice měli Voskovec a Werich pod čepicí co se týče humoru, rozhodně to ale neznamenali, že by byli nějak výrazně jednoduší v jiných ohledech. Ve Světě patří nám bojují dělníci s demokracií a zábavné to rozhodně není. Skvěle to ale ukazuje tehdejší propagandisty, kteří vlastnili média a nijak moc se neliší od některých osob ze současnosti. V tomhle ohledu si může každý divák najít něco sám a zasadit si sem koho uzná on sám. Pořád ale dokáží Voskovec a Werich nesmírně bavit a předvádějí humor, který by jim mohl dnes kdekdo závidět. Tahle dvojice tu předvádí vtipný hon na obědového holuba nebo neskutečně zábavně odstraňují mříže z krku. Jsou to prostě situační gagy, které fungují i přes své staří, které brzy dosáhne 85 let. A to je prostě skvělé a není to záruka všech gagů. To teprve pravé gagy totiž dokáží přebít zub času a být parádní neustále. Z volání na pomoc demokracii opravdu mrazí. Gagy Wericha a Voskovce baví. Kamera Otty Hellera, který stojí za nejslavnějšími filmy Vlasty Buriana jako Anton Špelec, ostrostřelec nebo Ducháček to zařídí stojí za to. Pobaví to i dnes skvěle a zároveň ten film vzbuzuje chuť zamyslet se nejen nad událostmi minulosti ale i nad těmi co se právě odehrávají. A následně jen doufat v co nejsvětlejší budoucnost. Nádherně to potom shrnuje závěrečná citace: "Svět patří nám pro všechny dosti místa, jen zato vzít a plivnout do dlaní´´.... (26.05.2020) (méně) (více)

Copak by asi dělal čestný ředitel Hart v rozhořčení nad postřelenou stávkující dnes? Založil protestní skupinu na Facebooku? — Poslední filmové dílko V+W je ze všech čtyř nejtemnější a taky nejdospělejší; hezký doklad té úžasné rychlosti, s jakou se filmové vyprávění během pár let (doslova) od nástupu zvuku vyvinulo do víceméně současné podoby. Přihřívání levicové polívčičky už není zdaleka tak prvoplánové, dělnictvo je tu sice pořád váženo a ctěno a neviditelná paní Noelová je evidentně stejná kapitalistická krysa jako hejrupácký továrník Worst, jenže tohle všechno se odehrává jakoby v pozadí, v prvním plánu vidíme boj proti odpudivému pouťovému manipulátorovi a jeho loutce – budoucímu diktátorovi, boj, při kterém jde panečku teprve doopravdy o život, boj, pro který je třeba se sjednotit, a to pod vedením koho jiného než poctivého dělnického vůdce Formana, který kolotočářsko-kapitalistické čachry prohlédl hned od začátku. Chytré, vážně chytré. Tomuhle už se dá říkat opravdová propaganda. — Zároveň ale věřím, že je to ve skutečnosti myšleno relativně bezelstně, opravdu především jako apel na národ, aby bránil svou mladou demokracii. Apel oprávněný, ale bohužel hned dvakrát nevyslyšený – národ se napůl vlastní vinou a napůl souběhem okolností, k nimž koneckonců (ať jakkoli nechtěně) přispěli i V+W svým nekritickým hurákolektivistickým aktivismem, vydal na cestu trpící oběti, nejdřív krátce oběti „kloboukatejch“ a hned vzápětí a na mnohem delší dobu oběti „formanovců“. A byly to nakonec hlavně rozdílné občanské postoje v téhle těžké době, které roztrhly do té doby nerozlučnou dvojici a připravily nás o další filmové eskapády Voskovce s Werichem, ať už by se byly odehrávaly na Barrandově nebo v Hollywoodu; věčná škoda, protože, troufám si říct, jejich společná filmová komika viditelně vyzrávala v něco celosvětově mimořádného, ať částečně „kradli“ odjinud (boj se stroji v tovární hale), nebo vycházeli ze zcela originálních nápadů (Voskovcův úžasný hravý výstup s psaním hesla na ohradu, obě scény ve skladišti zbraní, stále rozvíjený osobitý slovní humor...). Dávám-li tentokrát jen čtyři hvězdičky, je to zčásti za výše zmiňovanou ideologičnost, ale hlavně za s ní související schematičnost některých vedlejších rolí a hereckých výkonů jejich představitelů (čest sympaticky nehereckému projevu vycházející hvězdy Adiny Mandlové). — Opět si neodpustím ještě pár nactiutrhačných slov k vydání na DVD od Filmexportu, tentokrát na téma bonusů: Pavel Taussig recitující spatra na statickou kameru ne úplně připravené „slovo historika“ byl u Pudru a benzinu ještě vcelku milý, ale na čtvrtém disku už evidentně vaří z vody a vrchol nastává při jeho rozplývání nad Voskovcovým amatérským dokumentem z legendárního brněnského vítání Martina Friče, který se má údajně nacházet v Národním filmovém archivu a Karel Čáslavský ho měl uvést v Hledání ztraceného času. Jak je vůbec možné, že taková snadno dostupná věc není mezi bonusy na disku, i když se na něm mluví o tom, že existuje? Další ostudný důkaz, že s celou sérií si vydavatel opravdu mnoho práce nedal. Nemluvě o často přepáleném obrazovém kontrastu nebo o barbarském nápadu, opakujícím se na všech čtyřech discích, vrazit pod hlavní menu DVD největší komické „špeky“ vytržené z filmu. (04.03.2011) (méně) (více)