Milenci z Pont-Neuf

LFŠ 2009 Poslední část volné trilogie (MILENCE Z PONT-NEUF předcházela ZLÁ KREV a KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU), která nejenom dokumentuje zrání a vývoj Denise Lavanta, ale i proměnu ve stylu samotného Caraxe, nejzajímavějšího režiséra francouzského neobaroka, který se z reklamní estetiky, ale navazující na poetiku francouzské nové vlny, posunul až k estetice ošklivosti, jíž dovedl k dokonalosti ve svém příspěvku MERDE! z povídkového TOKIA!. Film je nejlepší ve chvílích, kdy se rozevřou časové rámce, jde o pohyb v záběru a pohyb záběru a vše je podpořeno výborně zvolenou hudbou či vše přehlušujícími zvukovými efekty. Jednoznačně jeden z nejlepších filmů "filmovky" a divácky asi nejpřijatelnější - i přes hlavní postavy a prostředí - Carax (psáno před zhlédnutím ZLÉ KRVE), kterému mírně ubírá na výsledném hodnocení pouze to, že se jedná o část poslední, a tak film nechce opustit hrdiny a konec působí nastavovaným dojmem. Přesto pro mě MILENCI Z PONT-NEUF představují ukázkový příklad "Modern Love". 9/10 (01.08.2009)

Film, ve kterém mi nedokázaly být hlavní postavy ani na chvilku sympatické, soucit zůstal na bodu mrazu, jediný, co mě fakt bavilo, byla kamera a režie. Některé záběry měly prostě kouzlo, to nejde popřít, mezi hlavními hrdiny ale kouzlo neproběhlo, jejich počínání mi bylo vesměs ukradené a Denis Lavant mi tímto filmem po Tokiu potvrdil, že je to opravdu snad ten nejošklivější chlap, jakýho jsem kdy viděla. 50% (08.12.2014)

Film rozkročený mezi sociálním dramatem a odstíny "amerického" romantického filmu střídá dynamiku i tempo, pouští nám elegie, šanson, rokenrol i diskotéku, doslova i metaforicky. Mezi špínu a bezvýchodnost skvěle symbolizovanou prostředím, ale zejména Lavantem (kterému se to dá na rozdíl od Binoche věřit všechno na 110 %), pronikají magické - a v tu chvíli tedy stěží realistické - momenty; proti svrabu a slepotě stojí náhle neuvěřitelná vizuální show, smutek se míchá s radostí v klišovitém prostředí zdánlivě fatalistického momentu zvaného láska. Ke konci už je film trochu návodný a na pomoc přispěchají dějové náhody. Působí to podobně, jako když skladatel v místě, kde už svou symfonii mohl ukončit, ještě deset minut nechá fidlat orchestr. Zážitek je to ale obecně silný, vizuálně podmanivý, zvláštním způsobem estetický, přičemž Paříž za to může jen zčásti. (11.04.2022)

V mnoha ohledech velmi zajímavý, silný film, který bych zařadil někam vedle Nebe nad Berlínem a Žiletek. Zrovna tak se mi vybavil román Nicka Cavea A uzřela oslice anděla. Roztrhá vás to, pokud jste něco takového prožili. Navíc je to generační výpověď konce 80.let. A pak ještě láska prokletá, bolavost, ryzost. Kazí to pankáčský nedostatek odstupu - to, co nechybělo akademikům ani nové vlně. Kazí to animírky typu "a tak vyjeli k moři" ... "a tak šli v noci do galerie" ... "a tak jezdili po Seině na motorovém člunu" - z hlediska motivů jde mnohdy o zásadní věci, ale tříští se v nepodstatnou změť - fuck the form - jenže apollinský princip, páni pankáči... (10.10.2014)

Obrazotvůrci Caraxovi rozhodně svědčí barevný film. Jeho prvotina zdaleka nedosáhla kvalit druhých dvou dílů trilogie. Opět si můžeme vychutnat splynutí dokonalého obrazu a hudby. Carax dokázal najít krásu v depresi a depresi v kráse. Tentokráte nebyl příliš vtipný, i když „Titanic" nad haldami písku mě pobavil. (05.02.2015)