Milenci z Pont-Neuf

V mnoha ohledech velmi zajímavý, silný film, který bych zařadil někam vedle Nebe nad Berlínem a Žiletek. Zrovna tak se mi vybavil román Nicka Cavea A uzřela oslice anděla. Roztrhá vás to, pokud jste něco takového prožili. Navíc je to generační výpověď konce 80.let. A pak ještě láska prokletá, bolavost, ryzost. Kazí to pankáčský nedostatek odstupu - to, co nechybělo akademikům ani nové vlně. Kazí to animírky typu "a tak vyjeli k moři" ... "a tak šli v noci do galerie" ... "a tak jezdili po Seině na motorovém člunu" - z hlediska motivů jde mnohdy o zásadní věci, ale tříští se v nepodstatnou změť - fuck the form - jenže apollinský princip, páni pankáči... (10.10.2014)

Přebal dvd a titul, který bych při svém putování filmovou džunglí určitě minul, nebýt jednoho neobyčejného člověka. Některé věci a někteří lidé prostě přicházejí v pravý čas. A v pravý čas vstoupila i Michelle do Alexova života. Života, který je špinavý, krutý a bezvýchodný. Života, ve kterém alkohol a sedativa jsou jedinou cestou, jak přežít další den. Jenže když člověk nalezne ying svého yang, i most se pohne. Co pohne, on se roztančí v šíleném rytmu valčíku říznutého punkem za doprovodu prskajících rachejtlí a stříkání zpěněné vody. Něco tak opulentně vizuálního jsem dlouho neviděl. Caraxovo neobarokní vidění je strhující, brutální a mnohdy až dechberoucí, aniž by se přitom však zpronevěřil dobrému vkusu. Několikrát jsem si vzpomněl na Aronofského Requiem za sen, kde mi uhrančivá vizualita a práce se střihem navodila podobné pocity. Ale na rozdíl od Aronofského mi Carax nabízí téma a hloubku, kterou jsem u Requiem postrádal. Milenci asi nejsou film, který bude konvenovat každému. Příběh o dvou málem vyhaslých ztroskotancích (téměř antihrdinech) je natočen tak syrově a brutálně, že se člověk kolikrát až ošívá. Ale síla a opravdovost, se kterou tenhle špinavý příběh Carax na plátno zachytil, je prostě neodiskutovatelná. Opravdu vyjímečný filmový zážitek. (11.10.2009)

Film, ve kterém mi nedokázaly být hlavní postavy ani na chvilku sympatické, soucit zůstal na bodu mrazu, jediný, co mě fakt bavilo, byla kamera a režie. Některé záběry měly prostě kouzlo, to nejde popřít, mezi hlavními hrdiny ale kouzlo neproběhlo, jejich počínání mi bylo vesměs ukradené a Denis Lavant mi tímto filmem po Tokiu potvrdil, že je to opravdu snad ten nejošklivější chlap, jakýho jsem kdy viděla. 50% (08.12.2014)

Film rozkročený mezi sociálním dramatem a odstíny "amerického" romantického filmu střídá dynamiku i tempo, pouští nám elegie, šanson, rokenrol i diskotéku, doslova i metaforicky. Mezi špínu a bezvýchodnost skvěle symbolizovanou prostředím, ale zejména Lavantem (kterému se to dá na rozdíl od Binoche věřit všechno na 110 %), pronikají magické - a v tu chvíli tedy stěží realistické - momenty; proti svrabu a slepotě stojí náhle neuvěřitelná vizuální show, smutek se míchá s radostí v klišovitém prostředí zdánlivě fatalistického momentu zvaného láska. Ke konci už je film trochu návodný a na pomoc přispěchají dějové náhody. Působí to podobně, jako když skladatel v místě, kde už svou symfonii mohl ukončit, ještě deset minut nechá fidlat orchestr. Zážitek je to ale obecně silný, vizuálně podmanivý, zvláštním způsobem estetický, přičemž Paříž za to může jen zčásti. (11.04.2022)

Že by si tú poslednú scénku požičal James Cameron do svojho Titanicu?... Ťažké hodnotenie, začiatok som musel pretrpieť, vyzeralo to len na exkurziu medzi homelesákov a pobudov. No keď sa do toho priplietla tá žienka, tak príbeh dostal konečne náboj. Film určite zaujme svojimi postavami, či už pozitívne alebo negatívne. Len čo sa týka romantickej roviny, škoda, že to medzi tou dvojkou neklapalo. Ona bola perfektná, magická a pohlcujúca a on... no, nesympatický týpek, aleže totálne. Bolo však zaujímavé pozorovať, ako sa v tom vzťahu rodí depresia a obavy zo straty, ktorá sa následne mení na niečo iné. Lepší priemer. 65/100 (29.09.2020)