Těžký život dobrodruha

Klasika, která skvěle funguje i po sedmdesáti letech. Výborný Pešek a ještě lepší Korbelář vytvářejí skvělou dvojku, kterou jen lehce koření svou přítomností Adina Mandlová, výtečné balancující mezi polohou vážnou a ztřeštěnou. Takový, ztřeštěný i vážný, je ostatně i scénář příběhu, který se s každou scénou zamotává a přesto zůstává po celou dobu přehledný a svěží. Nenáročné, odpočinkové, lehounké, přesně tak, aby se člověk uvolnil a spravil si náladu. A jako bonus další s nesmrtelných šlágrů Sám já chodívám rád, v dokonalé interpretaci R. A. Dvorského. (03.08.2013)

Pešek jako spisovatel vs Otomar Korbelář jako postava z jeho románů - celkem dobrodružný hravý námět na svou dobu ( nemyslím tedy 2. světovou, ale před-válečnou kinematografii ), ale jako malýmu, kterýmu vyrůstal na Rambovi, mi přišlo hrozně funny jak byl hlavní hrdina zdrcenej, že snad zabil člověka. (23.12.2022)

Až doteď mi Fincherova Hra přišla jako nápaditý originál. Teď je mi jasné, že před ní bylo mnoho jiných podobných pokusů. Těžký život dobrodruha je ale určitě jeden z prvních a též nejzdařilejších. Spisovatel Kryšpín, autor dobrodružných románů o slavném lupiči Flokovi je už tím svým psaním zmagořelý, stejně jako jeho početná čtenářská obec. Jednoho večera ho Fred Flok osobně navštíví (což je přece zcela nemožné!!) a rozjede se řetěz zmatených událostí. Do poslední chvíle divák netuší, jak to dopadne, a věřte nebo ne, ani jeden z možných konců, které jsem čekal, to nebyl! A to už se mi nestalo pěkně dlouho. Pane Frič, klobouk dolů...90% (13.04.2012)

Na svou dobu velmi slušný nadprůměrný komediální snímek, který paroduje klišé tehdejších šestákových detektivek. Jeden z těch protektorátních filmů, které fungují i v současnosti a představují milou vzpomínku na soudobé herecké hvězdy. Obsazení je opravdu excelentní a scénář funkční a vtipný. Celkový dojem: 70 %. (17.04.2009)

Malá exkurze do světa zločinu. Lidé s příliš bujnou fantazií musí počítat s tím, že jim jejich okolí, až dosud trpělivě přihlížející těmto pošetilým hnutím mysli, jednou nastaví zrcadlo. A pohled je to věru nepříjemný. Facka, kterou uštědří Fred Flok svému duchovnímu otci, naivnímu spisovateli stejně naivních detektivních příběhů, znamená konec všem iluzím. Pacient je vyléčen. Definitivně. A český film začíná opatrně koketovat s parodií. Frič sestavil vynikající manšaft a zároveň si dal záležet na fešném vizuálu, který svým stylem a atmosférou připomíná skutečné noirovky. Pešek je v roli bezbranného Crispena okouzlující, nechává svého roztomilého bambulu projít všemi nástrahami sofistikovaného situačního humoru, v jehož tenatech uvízl jak lapený zajíc. U Korbeláře, jehož charismatický zjev i hlas jej přímo předurčují pro hrdinu bez bázně a hany, tedy pro, jak se říká, muže s tajemstvím, jde o jasnou trefu přímo do černého. Adina Mandlová tu, kromě jiného, upozornila na svůj fatálně nedoceněný komediální talent, Marvanův policejní komisař, který jako by z oka vypadl elitním členům londýnského Scotland Yardu, naopak předestírá hercovu pozdější pestrou galerii mužů zákona. Co ovšem vytváří z tohoto filmu nadčasovou a prudce elegantní záležitost, jsou nestárnoucí melodie Emana Fialy v čele s dobovým evergreenem Sám já chodívám rád v osobité interpretaci legendárního R. A. Dvorského. Kdo by si právě tehdy, uprostřed válečných dnů, pomyslel, že jednou bude parodie náležet k prestižním vrcholům československého filmu. Ale ještě dřív než plátno ovládl Limonádový Joe a další známí protagonisté, vynořil se odkudsi z šera a cigaretového dýmu tajemný lupič Fred Flok, aby udělil důkladnou lekci důvěřivým čtenářům šestákových detektivek. (28.12.2008)