Schůzka

Silne vyhranené vzťahy, veľké emócie. Juliet Binoche však z tohto trojuholníku vychádza viac ako obeť mužských túžob, predstáv, za ktorými sa v každom prípade skrýva niečo iné, než ona osudová femme fatale. Techinému sa zároveň úplne nepodarilo rozohrať osobnú Quentinovu drámu a to, ako zapadá do tohto komplikovaného trojuholníka. Zaujímavé sú jednoznačne výkony Trintignanta, Wilsona a začínajúcej Juliette. Ani tie však nedokážu vykompenzovať chýbajúcu pointu. Film tak ostáva len spleťou nepochopených emócií. (28.02.2015)

Julinka coby malina nezralá, dětsky krásná bude jednou .... zralá a božská, nicméně už tady talent, narozdíl od té, kterou hraje a kterou Trintignant jakožto režisér vyselektuje a zušlechtí, hned po tom, co ji jiní dva muži milují, hnětou, vzívají, uráží .... je to opojné, ale žít se s tím nedá, těžko tomu vyhovět a nalézt k pochopení klíč, když není klíč k sobě samé. (19.07.2007)

Asi to nejpozoruhodnější na filmu, který je spíše zajímavý než dobrý, je mladá Julie Binochová a jako vždy skvělý Trintignant. Potácení v bludišti života mezi hodnotami, muži, ideály, vlastním dospíváním a profesní kariérou je u mladých žen z pochopitelných důvodů zřejmě ještě o něco složitější a zmatenější než u jejich pohlavních protějšků. Kdybych hledal v dosahu svých znalostí srovnatelná díla, napadnou mne dvě (Felliniho ZKOUŠKA ORCHESTRU a Godardův ONE PLUS ONE / SYMPATHY FOR THE DEVIL. Rozdíl oproti oběma zmiňovaným dílům spatřuji v Techinově případě v neporovnatelně menší propracovanosti SCHŮZKY. Nemusí vždycky pršet; jen když kape. (20.10.2007)

J. Binoche ve své první větší roli hrála dívku, jejíž životní prostor (resp. vše krásné i bolestivé, co se v něm odehrálo) je "kolíkován" sobeckými touhami trojice mužů (představovanými Lambertem Wilsonem, Wadackem Stanczakem a Jeanem-Luisem Trintignantem), které poté co dojdou svého naplnění, zanechávají Ninu (tak se zde postava JB jmenuje) vždy o něco opuštěnější - zajímavostí budiž, že pouze u mladičkého realiťáka Paulota (Stanczak) můžeme mluvit o touze primus inter pares, totiž o touze erotické (sexuální); motivace - k oboustranně zraňujícím hrám - je jak Quentina (Wilson), tak Scrutzlera (Trintignant) o mnoho jemnější a tajuplnější a souvisí s časově vzdálenou, oběma tak rozdílným mužům společnou tragédií, jež se odehrála dávno předtím, než tito vstoupili tak osudově Nině do života. Je to právě ona paleta jedinečných, (sebe)vražedných tužeb jakožto "gró" Téchiného mistrného obrazu na téma souručenství lásky a násilí, díky níž stojí film za pozornost. Děkuji uživateli salfa72, který mě k tomuto obtížně sehnatelnému filmu dokázal nasměrovat! 75 % (19.04.2024)

První půlka filmu je neskutečná. Rychlá, vyvádějící každým dalším okamžikem z zažitých očekávání a příběhových klišé. Tady je vidět, co si brala druhá francouzská "nová vlna" z Rivetta a čím ji obdaroval Żulawski... To sebezničující zmatení zažil asi skoro každý... Poslední třetina filmu je smířlivější, pomalejší, ale ani ona nenechává na pochybách, že Techiné nehodlá vyprávět v zažitých rámcích. Kdyby tak někdo točil v Česku! Pořád mi při pohledu na Binoche znělo, jak si nesedla s Akerman - "uvnitř je jako led", řekla o ní Chantal... (19.01.2019)