Tři barvy: Modrá

Pastva pro oči, ráj pro uši a Země zaslíbená pro mysl. Nějaké takové pocity si pravidelně odnáším z filmů Krysztofa Kieslowského. Pokud Rusové mají svého Tarkovského, Švédové Bergmana, tak Poláci mohou být více než hrdi na svého Krzysztofa. Jeho přístup k filmařině se intenzitou divákova prožitku zcela směle staví na roveň výše zmiňovaným. Hluboké příběhy plné smutku i něhy; příběhy vášně i zmaru... ale pro mně osobně především filmy o lásce a životním smíření. Počáteční část trilogie TŘI BARVY: MODRÁ v tomto ohledu není výjimkou. Juliette Binoche coby Julie Vignon (de Courcy) si prožívá všechno jiné, než radost ze života. A přesto... ale nebudu předbíhat; koukněte a uvidíte. Shrnuto a podtrženo: Nemám co vytknout tomuto snímku. Po formální i obsahové stránce jde o skvěle zpracované dílo... a proč to neříct naplno: jde o klenot. V neposlední řadě potěší přítomnost Zbigniewa Preisnera coby tvůrce muziky. (23.11.2004)

Film ma príliš neoslovil. Ide o klasickú drámu, kde manželka príde o muža a dieťa a po smrti sa dozvie isté tajomstvá, no tie nijako dejom nehýbu. Ak to má byť len o utrpení, tak som ho nikde nevidel. Nie že by Binoche permanentne nevyzerala smutne, to nie, to je práve jej večná poloha. A takisto je to jedna z mála herečiek, ktorej pristane účes Majky z Gurunu. Ale predsa, ja tom tu žiadny veľký žiaľ nepozoroval. Takže ak to zhrniem, smutný príbeh neprinesie smútok aj do duše diváka, dejová línia je viac umelecká než epická a celkový dojem je naozaj len priemerný. (07.01.2021)

Kieślowski se rozhodl svoji barevnou trilogii začít nejdramatičtějším příběhem ze všech a myslím, že to byla dobrá volba. Juliette Binoche hraje vdovu po hudebním skladateli naprosto bezchybně a zcela mě vtáhla do svého posmutnělého světa, který je povětšinou tichý, ovšem tu a tam ho přece jenom něco naruší – melodie stejně opuštěného pouličního flétnisty, útržky manželovy nedokončené skladby, bývalý přítel, před nímž se Julia pokusila utéct stejně jako před zbytkem světa, nezvaná myší rodinka v bytě, návštěvy u matky… Stejně jako modrá barva je tenhle příběh sice především chladný, ale zrovna tak má i řadu odstínů, které je třeba prozkoumat, protože co když mezi nimi najdeme jeden, který bude tisíckrát lepší než všechny ostatní barvy světa? Kromě režie a herců je třeba pochválit i Preisnerovu vynikající hudbu stojící minimálně za polovinou působivosti. Jen kdyby to občas nebylo tak roztahané. (20.11.2011)

Kieslowski dokazuje, že je nejenom vnímavá a citlivá osobnost, ale také tvůrce s výrazným obrazovým cítěním. Spousta scén, které by se klidně daly odvyprávět "obyčejným" způsobem, aniž by utrpěl jejich význam, se pod režiserovýma rukama stávají až uměleckým zážitkem. I kostka cukru rozpouštějící se v kávě může být krásná :o) Ale popravdě řečeno, hlavním tahounem tady není Kieslowski, ale božsky hrající Juliette Binoche, její úsporné herectví, které, ač oproštěno od expresivních výrazů (chce se říci bohudík), přesto sálá emocionalitou a vnitřní silou. Věřil jsem jí všechno. 5* si nechávám, až co ostatní ´barvy´(ještě jsem neviděl). Třeba mě ten pravý vrchol ještě čeká :o) (27.03.2006)

Tři barvy: Modrá jsou nepochybně velmi kvalitním snímkem, s vynikající Juliette Binoche v hlavní roli ženy, která se po svém pokouší vyrovnat s těžkými událostmi. Co se však týče nějakého emočního dopadu, ten se u mě bohužel nekonal. Juliettina postava je ztvárněna velmi chladně, nepřístupně, jakoby nechtěla, abychom pronikli do jejího nitra, k jejím emocím. A právě podobně, jak byla vylíčena její postava, jsem i já, coby divák, neprožívala žádné emoce. Téměř žádné scény se mnou nepohnuly. Jistě svádí úporné vnitřní boje, ale ty zůstanou tak perfektně skryty pod její zdánlivě chladnou a vyrovnanou tváří, že na povrch se tak její pocity vlastně po celý film téměř nedostanou. Tedy, alespoň ne v té formě, kde bych dokázala plně pocítit její bolest, strach či výčitky. "Modrá" je velmi osobité dílo, které se však v prožitku může u diváků značně lišit. (25.11.2012)