Tři barvy: Červená

Závěrečná část filmové trilogie Tři barvy a zároveň Kieslowského poslední film. Červená, to je bratství. Je to také soucit s bolestí druhých. Snímek obsahuje prvky známé z předešlých částí, dal by se označit za syntézu všech tří. Tato filosofická meditace je mistrovskou studií psychologie postav. Vypráví příběh mladé studentky-modelky Valentine a soudce v penzi, který odposlouchává telefonní hovory svých sousedů. Oba spojuje osamělost. Lze říci, že to jsou "spřízněné duše". Na pozadí se odehrává příběh mladého studenta práv Augusta, soudcova alter ega. Závěr je emocionálně vyhrocený, ale bez zbytečné klišovitosti. Ten všechny části trilogie symbolicky propojuje a dává jí tak zcela nový význam. Pro mě osobně jsou Tři barvy největší evropskou filmovou událostí 90. let. (07.01.2007)

2) Druhé zhliadnutie pridáva mojej najobľúbenejšej časti Troch farieb jednu *. Málokto ma tak dostal svojím poňatím psychologickej drobnokresby charakterov, málokto sa mi dostal tak pod kožu ako Kieslowski v tomto filme. Skúmanie samoty a práva zasahovať do životov iných, analýza svedomia a ponímania morálky, zmyslu existencie, životných skúseností a omylov a to všetko na krásnom vzťahu modelky (úžasná Iréne Jacob, ktorá síce nemá tak silný prejav ako J.Binoche, ale pod vedením Kieslowskeho sa stáva anjelom) a vyslúžilého sudcu (výstižný silne presvedčivý výkon J.L.Trintignanta). Týto dvaja sú podobne ako nedávno Scarlett Johansson a Bill Murray "stratení v preklade", ale ich náhodné precitnutie má ešte silnejší základ a práve tento film je pre mňa nájdením toho, čo mi u Lost in translation trochu chýbalo (trochu viac tých potrebných emócií a menej pocitu odcudzenosti). (08.08.2005)

Pre niekoho najlepší, no pre mňa najhorší film z celej trilógie. Po čiernom a šedom, je tu pre mňa akýsi bordový film. Viete psychologický film môže vyzerať rôzne, toto spracovanie sa mi jednoducho vôbec nepáčilo. Úplne nezaujímavý a nudný film, ktorý si ma nezískal. Irène Jacob u mňa hereckým výkonom pre tento film vybojovala aspoň tú hviezdu, no inak príbeh zo života, ktorý ma neoslovil, možno to bolo cynizmom, možno zbytočnou tajomnosťou, či scenárom, no moje pocity sú z toho také, že mi to veľa nedalo a že to už nepotrebujem vidieť, možno som tentokrát až príliš subjektívny, no názor každého jedinca spoluvytvára názor spoločnosti a toto mi svojim spracovaním pôžitok, či iný zážitok neprinieslo. (16.06.2013)

Strhující dovršení spirituální trilogie Tři barvy, jež sérii metafyzicky uzavírá do korelační vazby, a skutečně mistrovské dílo světové kinematografie 90. let. Jen těžko se z toho zážitku lze na první dobrou vzpamatovat a napsat něco kloudného, ne-li převratného. Celá trilogie je nesmírně komplexním dílem, kde jedna část nefunguje bez těch ostatních (nebo nám minimálně neodhalí veškeré souvislosti), avšak Červená je ve všech složkách dotažená nejdále. Od Modré a Bílé ji dělí zejména úchvatná obrazová stylizace (každý díl točil záměrně jiný kameraman) a také něžná tvář Irene Jacobové (Valentine), potkávající se s odpudivostí famózního Jeana-Louise Trintignanta (soudce / Bůh). Otázka bratrství je tu v relevantní rovině významu, avšak motiv zhřešení, vykoupení a následného údělu v podobě možnosti předpovědi událostí celou vypočítanou symboliku francouzské trikolóry značně převyšuje. Za nejlepší film Krzysztofa Kieślowského jsem doposud považoval milovaný Dvojí život Veroniky (opět s úchvatnou Jacob). Červená jí však silně konkuruje, ne-li předhání. Hlubší zamyšlení napíšu později. Snímek ve mně zatím čerstvě rezonuje. Masterpiece! (22.12.2023)

Poslední film, který Kieślowski natočil, je ukázkou toho, jak moc dobrým filmařem ve skutečnosti byl, ale také toho, že si byl vědom toho, že svými snímky vytváří něco většího, propojeného. V tom je krása jeho díla, kterou je možné jen obdivovat. A přitom se dokázal nad člověkem zamýšlet jako nikdo jiný - přístupně a komplexně. (08.03.2016)