Tři barvy: Červená

Červená je možno zhrnutie Kieslowského tvorby, podľa mňa je predovšetkým jej vrcholom. Na sklonku kariéry vie skúsený režisér presne, čo chce povedať a akou formou to chce povedať. Každý, kto chce mať poňatie o tom, čo je to kvalitný európsky art (nie je ho až tak veľa), by mal venovať čas dielam jedného z jeho najvýznamnejších predstaviteľov. DRUHÉ POZRETIE: Červená je vrcholom trilógie, ktorá kvalitatívne rastie a jej posledná časť je emocionálne, myšlienkovo, aj scenáristicky najsilnejšia. Navyše je Irene Jacob z troch v každom dieli predstavených herečiek najsympatickejšia a najkrajšia. K niektorým vyčerpávajúcim vysvetlujúcim komentárom ešte doplním, aby ste sa nenechali príliš zmiasť heslami sloboda, rovnosť a bratstvo, hlavným motívom trilógie je predsa láska! Trintignantova postava predstavuje symbolicky akéhosi boha na zemi, ktorý rozhoduje o osudoch ľudí ako sudca, neskôr sa stáva predĺženou rukou osudu, keď jeho náhodné rozhodnutia majú vplyv na osudy postáv vo filme, aby sa tak udalosti dostali do rovnováhy a pripravili nám na konci nádhernú katarziu. Je to človek, ktorý nás rovnako ako Boh všetkých sleduje (rozhlasový éter je "nadprirodzene" nehmatateľný) a vie o nás všetko. Zmätočná komunikácia dvoch filmových párov cez telefón divákovi naznačuje, že si nie sú súdené a akým smerom bude príbeh smerovať. Jedna z najčistejších stoviek, aké som udelil. (03.06.2012)

Tento díl trilogie je barvou srdce, barvou lásky, něhy, blízkosti. Je příběhem ne o jejich vznikání a jsoucnosti, ale naopak úsilím o postižení a postižitelnosti hledání nesnadných průsečíků na životní cestě, díky nimž, pochopíme-li, se můžeme stát - nebo chcete-li dosáhnout, být účastni - součiniteli těchto skutečných vrcholů života, vrcholů, jichž nedosáhnou zdaleka všichni. Mystérium, jehož hlavním dějištěm vedle nezbytné kulisy světa jsme my sami, naše já, naše mysl, naše srdce, se odehrává každodenně a rozumově je zcela neuchopitelné. Teprve post factum zjišťujeme, jsme-li na tento nejnesnadnější výstup života připraveni, kde jsme patrně udělali chybu, v kterém okamžiku jsme se měli více rozevřít a v jiném naopak ztajit. ČERVENÁ frygické čapky svobody je prolnutím dvou životních osudů, osudů, které jsou si - měřeno konvenčním pohledem - nanejvýš vzdáleny. Společný jmenovatel srdce talentované půvabné studentky i stárnoucího soudce je postupně vede přes společnou starost o opuštěnou nezkrotnou psí matku k vzájemně sdílenému - slovy, pohledy, úsměvy, úkradky okamžiků - ponoru do vlastních životů. Tuto základní linii rafinované kompozice filmu překrývají osudy třetích lidí, kteří zdánlivě nahodile, ve skutečnosti však zákonitě vstupují do přítomnosti, minulosti, ale i budoucnosti jejich životů. V tomto pomyslném průsečíku, v němž v tomto případě soudce zastupuje studentčinu budoucnost ve filmu jen naznačeného zralého Valentinina věku a studentka naopak minulost a osudové křižovatky soudcova právnického mládí, se jinak, nově, objevně zrcadlí Kieszlowského životní existenciální téma hledání a nacházení obnaženého a plného lidství v průsečíkových chvílích hraničních momentů našich bytí. Oba protagonisté, zralý a zkušený Trintignant i tehdy dozrávající Irene Jacobová, s evidentním zaujetím zvládají své party s dech beroucí bravurou. Jacobová se tu projevuje jako další velká stálice tehdy nastupující nové generace francouzských filmových umělců a jako její další mimořádná osobnost vedle o poznání nervnějšího herectví Juliette Binochové. Je škoda, že tato trilogie uzavřela filmografii předčasně zesnulého polského velikána světového formátu, v mnoha ohledech plně srovnatelného s o generaci starším klasikem moderní polské kinematografie hraného filmu Andrzejem Wajdou. (27.05.2008)

Podle mě, jednoznačně nejlepší část z celé trilogie. Náhodné seznámení modelky Valentine s cynickým soudcem, jehož zálibou je pohrávat si a posuzovat lidi prostřednictvím vyslechnutých důvěrných informací z telefonních rozhovorů..„Tady aspoň vím, co se doopravdy děje. Můj pohled na věc je lepší než v soudní síni.“ Valentine je tak, nejprve proti své vůli, vtažena do nejintimnějších tajemství, strachů, bolestí a pokrytectví, co jich jen lidský život má. (14.08.2005)

Závěrečná část filmové trilogie Tři barvy a zároveň Kieslowského poslední film. Červená, to je bratství. Je to také soucit s bolestí druhých. Snímek obsahuje prvky známé z předešlých částí, dal by se označit za syntézu všech tří. Tato filosofická meditace je mistrovskou studií psychologie postav. Vypráví příběh mladé studentky-modelky Valentine a soudce v penzi, který odposlouchává telefonní hovory svých sousedů. Oba spojuje osamělost. Lze říci, že to jsou "spřízněné duše". Na pozadí se odehrává příběh mladého studenta práv Augusta, soudcova alter ega. Závěr je emocionálně vyhrocený, ale bez zbytečné klišovitosti. Ten všechny části trilogie symbolicky propojuje a dává jí tak zcela nový význam. Pro mě osobně jsou Tři barvy největší evropskou filmovou událostí 90. let. (07.01.2007)

Z Kieslowského trilogie jsem doposud zhlédla jen tento film. Evropské filmy bývají jiné, na jednu stranu jsem tedy tušila, jaký snímek bude, na stranu druhou mě trochu překvapil. Bohužel mi jako celek tak úplně nesednul, problém mám hlavně s vyprávěcím stylem, který je založen na metaforách, obraze. Pomalu plynoucí děj bez výraznějších zvratů se mi skoro nikdy netrefí do noty, ať už se jedná o jakýkoliv snímek. Rozhodně to není špatný film, ale jde trochu mimo mě. (10.06.2013)