Jasmíniny slzy

Zhlédnuto v kině. Pamatuju si, že jsem na tento film viděl trailer už před nějakou dobou, ale moc mě nepřesvědčil. Takže když tento film hrál poprvé v kinech, propásl jsem ho. Poté ale začal sbírat nominace a hodně pozitivní ohlasy, takže ho kino uvedlo ještě jednou při speciální příležitosti a to jsem si řekl, že půjdu, když už nic, tak alespoň jeden film od Woodyho Allena uvidím na velkém plátně. Po skončení snímku jsem byl strašně rád, že jsem šel. Blue Jasmine je parádní příklad, proč Woodyho Allena uznávám jako tvůrce, ale nepatří k mým oblíbencům. Když se snaží, tak píše jedny z nejlepších scénářů. Tady se opravdu vytáhl a napsal naprostou lahůdku s několika rovinami, které plynou bezchybně, doplňují se a ani jedna z nich není zbytečná, protože nám vždycky poodhalí něco víc o situaci (ať už minulé či současné) nebo o dané postavě. Navíc Woody má neobyčejný cit pro casting a posléze i vedení herců - to, co zde předvedla Cate Blanchett, je herecký koncert první velikosti a já, i když jsem chtěl původně fandit Sandře Bullock, budu držet palce na Oscarech pro rok 2014 právě Cate. S klidným svědomím říkám, že tohle je jeden z nejlepších filmů, co kdy Allen natočil (a to říkám jako někdo, kdo viděl všechny filmy, co kdy natočil). 100 %. (21.01.2014)

Woody to i napriek veku dáva rok za rokom...tentokrát tradične "allenovská rýchlovka"... náhodné stretnutia, unáhlené a skratkovité konania postáv, dejové vyústenia..proste čo mám u Woodyho ráda, nik iný to tak trefne nepodá..cítiť, že kvalita už nie je to čo bývala, ale snáď sa ešte niekedy zadarí....Cate Blanchet som si užila. (20.02.2014)

Cate Blanchett ako Jasmínka je na obrazovke takmer neustále. Škoda, že počas celého filmu hrá takmer tú istú polohu - zúfalú ženu na pokraji zrútenia alebo tesne po ňom. Je to neveselé ale možno poučné pozeranie, ako tie postavy vo filme robia zúfalé veci stále dookola a nevedia sa poučiť so svojich chýb a blúdia v jednom kruhu a zostávajú nešťastné, smutné, pesimistické. Príbeh vyhnaný miestami až do absurdna je však neuveriteľný a to platí aj o „poslovi pravdy“ v závere filmu. Vyvrcholenie a záver sú už len podčiarknutím podpisu Woodyho Allena o nepochopení jeho filmov. Slávne meno mu dáva neobmedzenú slobodu, prakticky všetko čo chce, hneď čo najkratšou cestou dostať na plátno. To sa môže zdať ako veľká výhoda, ale nie je. Kvantita nikdy nemôže byť kvalitná a to, že chytá na staré kolená druhý dych je síce pekné, ale zďaleka nedosahuje kvality svojich vyzretejších ranných prác. (26.05.2019)

Woody Allen to u mě má pokaždé stejné. Vždy, když jdu na jeho film, nikdy nevím, jestli budu spokojený nebo budu nepochopeně kroutit očima. Jednou mě příjemně překvapil, podruhé bych mu dal facku za to, co si to zase za nápad nechal zfilmovat. Má na to ale jméno a tak to musím respektovat. Ne vždy mi totiž jeho dialogovky sednou a stejně tak je to i v případě tohodle filmu. Cate Blanchett na plakátu vypadá dost sympaticky. Celkově se ten plakát tváří jako, že se bude jednat opět o solidní dialogovku se zajímavými postavami v čele právě s Cate. Z ní jsem vysloveně cítil obrovský půvab. Pak ale začne film a já se s ním začnu nudit. Postupně začnu poznávat hlavní postavy. Začnu poznávat Cate, která utíká od reality. Začnu poznávat její kamarádku, jejího přítele, co vypadá jak Till Lindemann z Rammsteinů a pořád se tak nějak nic moc neděje. Pořád nejsem v tom rozpoložení, abych si užil každý další dialog, co se ve filmu objeví. U Woodyho filmů je to ale vždycky primární. Stejně tak, jako prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Jenže tady se musím přiznat, že hůř ztvárněný New York jsem snad ještě neviděl. Prostě a jednoduše. Tenhle film je velká slabota, kterou ani samotný závěr filmu nezachrání. V tu chvíli se totiž celý ten příběh opře o realitu všedních dní a všecky ty postavy, v něm se odehrávající, dostanou epileptický záchvat. Alespoň, že to poselství v tom Woody zanechal. A to je, hlavně se z toho neposrat. (05.02.2014)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)