Struktura krystalu

Sám Zanussi, když nám tenhle film uváděl, tak nás upozorňoval, že se máme připravit na pekelnou nudu. A ano, nuda to byla...ale taková zvláštní. Film i přes naprostou absenci akce a výraznějších chvil zaujme a uplyne velmi příjemně. Do zápaisníčku jsem si zapsal "film dýchá". Už nevim, co jsem tim přesně myslel, ale asi něco důležitýho ;-) . (FNR Písek 2009) (09.08.2009)

Úspěšný fyzik příjíždí na dovolenou ke svému dávnému příteli ze studií s tajným úkolem naverbovat ho zpět do vědeckého života. Poklidný rodinný život versus hektická kariéra. Pomalu plynoucí tempo narušené rychlými průstřihy fyzikálních vzorců, not a citátů z filozofických knih během debat. Ani jeden ze spolužáků nechápe volbu toho druhého, přesto je ale společná konfrontace nutí přemýšlet o svých prioritách, možná je i krapet přehodnocovat, ale přesto pokračovat ve vytyčené linii života. (10.01.2012)

Minimalizmus, tak netypický pre tohto režiséra, mi nevyhovoval. Len jasný, rozpracovaný a ostrý konflikt ideí dáva filmom o morálke "zmysluplný říz". Ten tu narozdiel od neskorších Zanussiho filmov, ustúpil na úkor prírodnej, takmer idylickej atmosféry len s náznakom sporu / sporov. Film mal vhodnú dĺžku, akurát na to, aby sa divák nestihol začať nudiť. Synchronizácia hudby a obrazu bola skvelá. (28.10.2008)

Zatímco z Iluminace jsem měla deprese, Struktura krystalu je vcelku příjemná nekonfliktní dialektika. Autor sám sobě pokládal otázky o smyslu života a ve filmu tyto otázky rozepsal do dvou postav dávných spolužáků, z nichž jeden po škole pokračuje v akademické dráze a ten druhý žije spokojený život na venkově s učitelkou. Tématizuje se zde tradiční rozhodnutí každého vysokoškoláka o tom, jak dále naloží se životem. Formálně nostalgické, obsahově stále aktuální. (15.06.2017)

V půvabném raném Zanussiho filmu se téma vynořuje postupně, krystalizuje v rozptýleném duchu, jako světlo se jednotlivé motivy odráží proti sobě i souvisle ze všech jeho složek. Formálně jde o vzájemné tření několika ploch: děj je sice chronologický, ale střih překotný a ostré přechody a předěly signalizují vratký pohyb po hranách - scény se nejprve zdají jasné a hladké, ale vždy se musí zlomit v záhybu tvaru. Dynamickou krystalickou strukturu umocňuje hudba Wojciecha Kilara – ostré tóny či vibrafon, zvuky jako jiskry či laser odněkud vystřelené a někde napjatě rezonující. Snímek ukazuje setkání přátel z katedry fyziky, jejich osudy se konfrontují a třou o sebe ve ztišené zimní náladě, sled scén, epizod, vzpomínek však účelně klid rozrušují. Film-krystal zrcadlí podobná témata jako Intimní osvětlení (1965) Ivana Passera, různé podoby kariéry a využití znalostí získaných na škole, nostalgii, plynoucí čas a osamění; v polském filmu se však pracuje jinak – české snímky více spoléhají na vtip a komické ztvárnění situací a divák se dost času směje. Poláci jsou duchovnější; na odlehčený tón tolik nespoléhají a prožitek tak může být i poněkud čistší, soustředěnější. Jedno srovnání: tam, kde by moment náhlého probuzení dědečka při hlasitých televizních tónech v českém filmu doprovázela série vtipných hlášek a přídavná komika, tam se polští protagonisté pouze jemně pousmějí a v tichém pobavení mlčí. (16.01.2012)