Rodinný život

Krásne do detailov rozobraté príčiny rozpadu jednej rozvrátenej rodiny. Mám rád takéto situačné drámy, postavené na jednotlivých prekvapeniach či odhaleniach, odcudzení členov rodiny a rodinných boľačkách. Tu ich síce bolo menej, no pointe nechýbala inteligencia a zaujímavý spôsob podania divákovi. Režisér odviedol skvelú prácu, aj herci samozrejme. Nadpriemer. 75/100 (29.05.2018)

Rodina je jako ženská. Nejde to s ní, nejde to bez ní. Člověk si ji nevybírá. Psycholog Zanussi tentokrát šmíruje v dusnu, které v jisté míře známe všichni. Otcovský dům hlavního hrdiny vyplňuje hmatatelná atmosféra manipulace, nátlaku, vydírání, viny (známá též jako teplo domova) a Vít svádí poslední souboj s pokušením odvolat svůj útěk a na všechny blízké se kardinálně nevysrat. Nenápadné odkazy na společenskou bídu socialistického Polska okolo jsou dokonale vedlejší - není zřejmé, jestli má dekadence vnější na tu vnitřní významnější vliv. Nejbližnější z bližních ale neprodávají svou krkovičku lacino. Vědí, že mají z povahy situace nad Vítem jistou moc a prostě to zkouší. Zanussi, který často konstruuje filmy okolo střetu dvou individualit staví proti jednotlivci tentokrát vypečenou partu a servíruje hodinu a půl čisté tortury. Hrdinovi nezbývá, než přijmout následky - ať tak, či onak. Film, který nepřekvapí absencí odpovědí. (23.10.2015)

Socialistická verze bergmanovské analýzy nefunkčních lidských vztahů. Zanussi potvrzuje jak filmařskou, tak scénáristickou vyspělost, ale přesto se z pohledu dneška nemohu ubránit pocitu, že v podstatě jde jen o další pohled na rozklad kapitalistického myšlení obohacený o existenciální rozměr. I když z hlediska počátku sedmdesátých let jde o význačný posun, protože se začíná reflektovat fakt, že přechod k socialismu nebyl jen filosoficko-ekonomickou otázkou dvou tříd (proletariát a kapitalisté), ale že rozdělil nenávratně i mnohé rodiny ve dví. Po budovatelských padesátých letech, krizi socialismu v šedesátých, jež byla zakončena vpádem vojsk do ČSSR, socialismus konečně počíná vnímat rodinu i s jejím rodokmenem (a ten byl často vykreslován pomocí stromu s kořeny). Zajímavé je, že TGM se ve svých úvahách vymezoval proti marxismu právě z tohoto důvodu (zanedbávání vlivu rodiny na jedince). (02.05.2010)

Zanussi opět ostrý jako břitva...nebo spíše jako střep - ne náhodou se ve filmu tak často mluví o skle. Výkon Maji Komorowské (v jejím prvním celovečerním filmu!), je tak fantastický, že nenacházím slov. Slova obdivu ale nacházím pro režiséra, jehož tvůrčí metoda je s mým vkusem dokonale kompatibilní. Krzysztof Zanussi dokáže nekompromisně řešit závažná morální dilemata a přitom pateticky nemoralizovat a neupozorňovat na sebe jako na egoistického auteura, zjednodušeně něco ve smyslu "jenom já jsem ten, kdo vám ukáže, jak to je" (což někdy cítím třeba u Bergmana). Jednoduše dát nitkami scénáře dohromady určitou hypotézu, převést ji na plátno a předat ji divákovi tak, aby přes svou dokonalou přesnost, věcnost a sevřenost nepůsobila směrem k příjemci uzavřeně, ale do určité míry otevřeně, nejednoznačně, s velkým prostorem k manévrování. A manévrovat vně i uvnitř filmu se dá opravdu jakkoliv, což nejvíce vyzní v závěrečné scéně, kdy se Marek vyspí s Witovou sestrou. Není to Wit, kdo mstí sestřinu čest, ale naopak Marek znechuceně odvrhne "marnotratného syna" Wita, jelikož stále nachází k tomuto kroku morální právo. _______ "Viděl jsi někdy lidskou kůži pod mikroskopem? Póry jsou jako krátery. Odporné." (24.12.2013)

Päť osôb v rozpadajúcom sa dome odkrýva rozpadajúce sa vzťahy a postupne zisťujú, že sú nereparovateľné. Film som vnímal ak divadelnú hru a nejaké podobenstvá na poľskú realitu tej doby mi už boli dosť vzdialené.  Celým filmom presvitala bezvýchodnosť a jeho záver ukázal, že si spätosť so svojimi koreňmi protagonisti zreteľne uvedomujú. (06.01.2022)