Zocelení

Zocelení je komunistickou slavobránou. Ospravedlňuje nastolení ideologického diktátu významem přirozeného evolučního vývoje společnosti, byť je prezentován jako svatá boží pravda. Martin Frič obratně vytvořil rudou legendu v konsolidované náladě revolučního odhodlání k té podpoře pokrokové lidové osvěty na dějiny světa a člověka. Politické angažovanosti jde nejvíce o velebení slávy strany, film je proto přesycen politickými gesty a lidově uvědomělým patosem. Na druhou stranu uchvátí obrazy kameramana Jaroslava Tuzara, svým stylizovaným uspořádáním, choreografickým pohybem masy davu a poetickou formou výrazu. Na správné, komunistické, straně stojí: mládím dychtivý valcíř Jan Žíbek (Jaroslav Mareš), jeho dívka z dělnické rodiny Marie Kolaříková (Jana Dítětová), a obdivovaný hrdina, kriminalizovaný zcela evidentně skandální četnickou honitbou, a předseda závodního výboru Franta (sympatický Oldřich Lukeš). Na straně prospěchářsky zákeřných kapitalistů zaujmou: nekompromisní nově jmenovaný ředitel válcovny Karlova huť v Lískovci von Doderer (zajímavý Karel Peyr), obdobně smýšlející vedoucí provozu, inženýr Kotrna (zajímavý Miloslav Holub), všehoschopný špiclík mezi dělníky, Halík (Jarmil Škrdlant), vrchnosti poslušný četnický kapitán (Rudolf Široký), nátlakům moci přizpůsobivý rotavský tajemník německých odborů (J. O. Martin), či zdrženlivější předchozí ředitel válcovny Appelt (Jindřich Doležal). Z dalších rolí: Janův otec, nespokojený s radikalismem komunistů, a dělník z válcovny Karel Žíbek (Bohuš Hradil), Mariiny skromní a počestní rodičové (František Kovářík a Marie Nademlejnská), Janův starší a poklidnější bratr Josef Žíbek (Bedřich Vilský), Josefova manželka Ludmila (Majka Marie Tomášová), či další dva členové závodního výboru lískovecké válcovny (Josef Chvalina a Mirko Čech). Film Zocelení zaujatě provolává slávu revoluci komunistického určení. Aneb politika a její ješitná prohlášení. Poezie komponovaných obrazů (mimo jiné v plzeňské Škodovce) je úchvatná, ale to k dobrému prožitku nestačí. (24.06.2020)

Kolektívnym hrdinom je, samozrejme, ľud. Spoločenstvo rozhorčených robotníkov a ich rodín. Napriek tomu sa režisérovi podarilo spomedzi davu vytiahnuť zopár individualistickejších charakterov. Niežeby boli nejako psychologicky premakaní, ale sú aspoň zapamätateľní. Mne v mysli utkveli, ako obvykle, najmä záporáci. Zradný robotnícky špión, neváhajúci strieľať do vodcu komunistických odborov, nový šéf železiarní, vyslaný s jednoznačným cieľom: úspešne zmanažovať hromadné prepúšťanie a nechať si za misiu kráľovsky zaplatiť, či šéf polície, vydávajúci akýkoľvek brachiálny (násilný) pokyn, len aby uspokojil požiadavky vládnucej priemyselnej buržoázie. Vo filme odznie autentický hlas Antonína Zápotockého, predsedu Červených odborov. Ten v roku 1931 aj vydal knižku s názvom "Karlova huť v boji!", popisujúca filmom zobrazený robotnícky štrajk. Ideovo prierazný film, končiaci hromovo-kolektívnym spevom Internacionály sa vydaril aj po umeleckej stránke, začo jeho tvorcovia a aktéri pozbierali začiatkom 50 .rokov všetky významnejšie vnútroštátne filmové ceny. KSČ bola oslávená tým správnym spôsobom, režim mohol byť spokojní a diváci tiež. Z dobovej tlače vyberám atmosféru po projekcii na ostravskom štadióne: „Místní dělníci přijeli hromadně na projekci, aby posoudili realizaci díla, pozoruhodného i tím, že bylo natočeno na původním místě. Někteří z tvůrců tohoto filmu, vedoucí V. tvůrčího kolektivu red. M. Galuška, hudební skladatel Jiří Sternwald a hlavní představitel Jaroslav Mareš, zůstali po skončení promítání na pódiu, aby si porozprávěli s diváky o filmu. Diskuse byla velmi živá a přátelská a přinesla tvůrcům filmu mnoho zdravých kritických postřehů, které jim jistě v mnohém usnadní jejich další práci. Teprve dlouho po půlnoci se poslední diskutující rozcházeli a světla stadionu naposledy zhasínala nad prázdným hledištěm.“. (19.02.2021)

Frič často dokázal i z mizerného scénáře natočit velmi dobrý film. Potřeboval na to však alespoň jednoho herce ze svých častých spolupracovníků, kteří svou mimořádnou kvalitou dokázali pomoci povýšit snímek. Tady se bohužel sešla spíše herecká šmíra, takže žádné povyšování se nekonalo. Tuzarova kamera je poetická i dramatizující, takže téměř dosahuje kvalitativního standardu Fričových filmů. Jediný, kdo opět nezklamal, byl Frič. Jeho práce s exteriéry byla vždy dokonalá. Zde se navíc pustil i do davových scén, které si opulentností nezadají s Vávrovými. Především v závěru dokazuje Frič, jak dokonale ovládal filmovou mluvu. Dělníci v dlouhém šiku se vlní jako rozbouřená řeka tekoucí za rudou standartou. V jednotě je síla, netřeba slov, slévají se dva proudy v jeden, tečou pod mostem a náhle proti nim stojí hráz. Ale řeka, která během cesty nabyla síly z mnoha svých ramen, se hráze nezalekne. Zazurčí Internacionála, řeka se ztrácí a vystupují z ní jednotlivé tváře plné odhodlání. Tohle je zřejmě nejsilnější socialistické poselství ze všech Fričových filmů. (11.02.2023)

"Zoceleným se dostalo velké pocty v podobě udělení jedné z hlavních cen V. Mezinárodního filmového festivalu. Sovětští delegáti na tomto festivalu hovořili o nich s velkým uznáním. Zoceleným byla rovněž loňského roku udělena národní cena. Filmoví kritikové ocenili je jako náš nejlepší film roku. S velkým úspěchem promítali jsme je loni na podzim v New Yorku sovětským, čínským a polským delegátům V. Valného shromáždění OSN. Jestliže nyní, ozdobeni již tolika cenami a uznáními, přicházejí Zocelení na plátna našich biografů, je třeba jim přát, aby se stali významným příspěvkem ke slavným květnovým dnům, v nichž všechen náš lid bude vzpomínat 30. výročí založení naší komunistické strany. Bez ní, bez jejího boje, bez soudruha Gottwalda nebyli by vznikli Zocelení jako pravdivý obraz boje našich dělníků za svržení zločinného kapitalistického řádu, za šťastný dnešní život našeho lidu, budujícího socialismus a dávající všecky své síly do služeb velkého boje za udržení míru." Kino 6, str. 196-7 (18.05.2009)