Dvojník

O zápletce moc mluvit nebudeme, protože byla předvídatelná a hrála druhé housle. Hlavní je vizuální a zvuková stránka. Ve které době se děj odehrával? Občas to vypadá na válečná léta, jindy na šedesátá, osmdesátá nebo současnost. Stín, světla žárovek a psychedelická stísněná atmosféra doprovázena skvostným hudebním doprovodem. Herci výborní, režie taky. Děj zaostává, ale je to jedno. Jeden z nejdepresivnějších a nejpůsobivějších filmů poslední doby. (20.05.2014)

"ztracený, sám, neviditelný.. jako bys skrze mě mohl prostrčit ruce", říká dvojník Simonovi. Zde by asi bylo vhodné odhlédnout do Dostojevského a věnovat se jen scénáristům. Simon je plachý, zajíkává se, reakce jiných i samého prostředí jsou pociťovány nepřátelsky (a možná i takové jsou). Přitom to má v hlavě nejen v pořádku, ale je neobyčejně inteligentní. No, a zde se musí přirozeně objevit dvojník, který pomůže. Pokud ovšem nepřekročí svoje pravomoce. Dvojník (nechejme ho beze jména) Simona nezdvojuje, ale půlí (štěpí mu mysl - schizo-fren). Opětovné spojení až po katastrofě, která je zároveň katarzí... Kafka s Orwellem si tu často podávají ruce. (15.07.2015)

Těžká schíza, podobně, jako v Nepříteli, od začátku, až do konce. Herecky skoro bezchybné, což mě hlavně v podání Jesseho dost překvapilo. Mia ta je tam tak trošku na okrasu, ale vzhledem k jejímu nespornému talentu je to jen zcela nepodstatný detail. Hodně dobrý, zajímavý, ale hlavně nesmírně zvláštní film, o kterém si vlastně můžete myslet, co chcete. Za mě jasná čtyřka. (30.07.2014)

I přes skutečnost, že jsem to nepochopil a zčásti mi Eisenberg evokoval Cukrberga, tak jsem nadšen! Kratičká metráž k schizofrennímu plotu prostě sedí jako střešní taška a Micka od sousedů! Přetěžko definovat tu přeindustrializovanou dobu, v níž se do práce i z práce chodí za tmy, těžko definovat závěrečný salut a skok do sítě a hlavně přetěžko definovat stehna té polské vychrtlé selky! 77% Celosvětový výdělek k 25. 9. 2014: $200,406 (25.09.2014)

„Takových jako ty moc není, že Simone?“ „Řekl bych, že jsem vcelku jedinečný.“ A tak by se dal vlastně charakterizovat celý tento film. Atmosférou mi sice Dvojník připomněl některá starší díla Terryho Gilliama respektive Jean-Pierre Jeuneta a zlehka se otřel (tentokrát už však ne z hlediska atmosféry) i o Hitchcockovu čumendu Okno do dvora, ale navzdory tomu dokázal zůstat osobitý a svůj. Z Ayoadeova předchozího celovečerního režijního počinu si toho sice už moc nevybavuju, ale vím, že to byla hodně zvláštní podívaná. Nejinak je tomu i u Dvojníka, ale i když ho slova jako divný nebo bizarní poměrně dobře vystihují, tentokrát je to v tom nejlepším možném slova smyslu. Hrají tu divní herci (a hrají dobře - herecké dřevo Eisenberg si opět střihl jednu ze svých roztržitých postav, které mu tak jdou a jsou v jeho podání uvěřitelné), svět, ve kterém se to odehrává je nejednou prazvláštně prázdný a jakoby bez života a většina scén má tajuplné zbarvení a osvětlení. Těžko se to popisuje, protože jsem přesvědčený, že nejdůležitější u tohoto snímku bude naladit se na jeho atmosféru. Pokud se vám to podaří, pak si troufám tvrdit, že máte z poloviny vyhráno a budete schopni si Dvojníka více či méně užít bez ohledu na to, jak na vás zapůsobí jeho obsah. (03.05.2014)