Dvojník

Mindfuck s perfektnou atmosférou. Od Ayoadea by som niečo podobné samozrejme čakal, aj nečakal. Nemyslel som že sa dostane k tomuto žánru, zato jeho rukopis je zrejmý, čo bohužiaľ vytvára slabé miesta a uberá priestor potrebnej depresii. Karikovanie. A neochota brať sa úplne vážne. Ale funguje to! Ps: Wasikovskú a Eisenberga mám stále radšej, snáď ich ešte spolu uvidíme .. (26.06.2014)

Všechny věci, které Richard Ayoade točí, mě hodně baví a mám pocit, že je s každým dílem lepší. V tomto případě už jde o téměř bezchybné dílo. Po celou dobu jsem si užíval to bezčasí a nervozní atmosféru, která Dostojevskému překvapivě sedí. Navíc ta nádherná kamera a hra se světlem a stíny, to si člověk nemůže neužít. Herci taky všichni výborní, ale i tak Jesse Eisenberg zvládne vyčnívat. K dokonalosti mi tady chybí už jen o trochu více režisérské osobitosti, ale ty inspirace už tady nějak výrazně neční, což naznačuje, že příště se můžeme potkat pod pěti hvězdami. (30.05.2014)

„Simon, give Rudolph his arm back!“ V umění docela často zpracovávaný motiv doppelgängera zasazen do bezčasí a kulis připomínající rozpustilé kousky létajícího cirkusáka Gilliama, k tomu něco z Kaurismäkiho a Procesu od Orsona Wellese a vznikne avantgardní cosi o tom, že život lze žít mnoha (leckdy hodně odlišnými) způsoby. Nesmělý obdiv k Mii sice vyvažoval nepřekonatelný odpor k projevu Eisenberga, ale zatímco u podobně laděného Mechanika, Villeneuveova Nepřítele či Lost Highway jsem měl pocit, že mě vcucnul vysavač a já se z něj dostanu, až on bude chtít, tak Ayoadeho lehce černohumorný lux příliš nefungoval. Apropo, neexistovat pro své okolí zase není tak špatné. Až se jednou ztratíte, nikdo vás nebude hledat.. (26.10.2016)

kandidát na asi najdivnejší film roka je tentoraz britská "adaptácia" dostojevského, zafarbená do žlta a poňatá viac kafkovsko-orwellovsky. má naozaj znepokojivú atmosféru a aj toho najotrlejšieho diváka nenechá pokojoným, kamera je miestami naozaj veľmi vizuálne strhujúca, no oveľa zaujímavejšía než obrazová je v tomto filme zvuková stránka - pomerne zaujímavá voľba ázijskej hudby a až experimentálne a mnohokrát prekvapivo použité ruchy, ktoré prechádzajú napriek všetkým pravidlám z polohy "ruchy" do polohy "hudba", z diegetického do nediegetického audio-priestoru a nielen dotvárajú, ale častokrát dominantne budujú náladu a atmosféru... film prekypuje nápadmi tak režijnými ako aj scenáristickými... škoda len, že sú to poväčšinou nápady okopírované od gilliama, andersona, samého seba z predošlého filmu a iných autorov a filmov, že je to roztrieštené, povrchné, nasilu formalistické a pozérske, bez hlbšej emócie či porozumenia postavám a motiváciám, neurotické až nervné a znervózňujúce - navyše prakticky bez sympatických postáv, na ktorých by vám záležalo. nová podoba filmového art-braku, film, o ktorom by sa malo diskutovať (aspoň trochu). (28.03.2014)

Tak to bolo niečo! Poriadne silná a pochmúrna atmosféra sa niesla v podstate celým príbehom a toto bola psychodráma ako sa patrí. Svojim spôsobom dosť podobné ako iný film o dvojníkoch Enemy, avšak The Double bol určite lepší a najmä zmyselnejší ako tá pavúčia absurdita. Občas som sa trochu strácal, ale vždy som sa dokázal napokon zorientovať. Film mal ohromný spád a to vizuálne stvárnenie bolo fascinujúce. Ústredná myšlienka o túžbe byť obdivuhodný a neutíchajúci pocit krivdy boli vystihnuté takmer dokonalo. Jesse Eisenberg pomaly ale isto čoraz viac dozrieva. Niekoľko absurdných a nelogických vecí mi síce prekážalo, ale v podstate aj tie krásne reflektovalo ten pocit neviditeľnosti a menejcennosti. (12.06.2014)