Žaluji!

Tento škandál rozdělil francouzskou veřejnost na konci devatenáctého století na dva tábory a to zejména díky mědiím, které v té době představovali zejména novináři a všeobecně tisk. V dnešní době už tisková média vystřídali ani néé tak televize ani internet, ale takzvaná chytrá elektronika a zejména chytré telefony a mnoho dalších chytrých věcí. On už ten název napovídá, že je to pro chytré lidi, ale opak je pravdou. Jelikož tyto produkty byli vymyšleny pro hloupé spoluobčany a zejména pro to, aby neměli svůj názor a aby je tyto produkty nabádaly jak mají přemýšlet a co mají v dané situaci dělat. Stačí se podívat, když jedete městskou hromadnou dopravou, kolik lidí čumí do té své zázračné plastové bedýnky a hltají tam většinou nepotřebné věci. S tímto snímkem to souvisí tak, že v každé době existovali média anebo instituce, kteří lidem říkali, co je správné a co je špatné. Nejdřív to byla církev, poté nastoupili tištěná média a dneska je v tom takovej galimatyáš, že už člověk ani nepozná, co je novinářská kachna a co není novinářská kachna. Jde taky o to, že nějací exoti si třeba bez navigace GPS nejsou schopni ani nakoupit. Při této aféře se Francie rozdělila na podporovatelé intelektuálů jako byl Émile Zola a další významní umělci té doby a odpůrce a antisemity, které podporovala tehdejší vláda. Prostý lid byl vyburcován za pomocí tištěných médií k antisemitským útokům na židovské obchody k takzvaným pogromům ze kterých si vzal inspiraci i pozdější velitel fricků Adolf Hitler. Samozřejmě existuje řada konspiračních teorií o této události, která připomíná případ žida Hilsnera na našem území, ale pravdu se asi nikdy nedozvíme a tak nám musí stačit tato oficiální pohádková verze o dobru a zlu, kde samozřejmě dobro zvítězí. Roman Polanski, kterého nemusím jako člověka, kterej se v sedmdesátých letech přiznal k prcačkářský aféře s nezletilou dívkou je sice prase, ale točit filmy to on umí. Dokázal přiblížit divákovi atmosféru Francie na konci devatenáctého století a taktéž výběr herců byl solidní. Samozřejmě zde nezapomněl obsadit do jedné z hlavních rolí svojí dvorní princeznu a manželku Emmanuelle Seigner na které se už také podepsal zub času a je tam taková strhaná a nezáživná. Také mi zde chybělo více toho antisemitismu, který při této aféře otřásal celou Paříží. Ale celkově to bylo dobře natočeno a pro ty, co tento případ neznali se určitě něco nového přiučili. Za mě dávám něco přes 70%. (27.07.2021)

Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! (25.10.2020)

"Římané předhazovali lvům křesťany, my jim předhazujeme Židy. Tomu říkám pokrok." Polanskiho pohled na jeden z nejznámějších politických skandálů své doby je bohužel natočen velmi sterilně, klasicky (což není pochvala), s důrazem spíše na věrné vylíčení události než na nějakou uměleckou licenci. Vyprávění dostává větší spád až přibližně v poslední třetině filmu, která je věnována soudnímu přelíčení a následkům Zolova článku v novinách. Precizní výprava, kostýmy a slušné, ale nijak ohromující herecké výkony si tak zaslouží jenom průměrné hodnocení. (29.09.2020)

Ve chvílích, kdy se podplukovník Picquart snaží přesvědčit své nadřízené o Dreyfusově nevině, může divák jen bezmocně skřípat zuby. Totéž platí i o sekvencích ze soudní síně a u ukázkách, kam až snaha o prosazení spravedlnosti hlavního hrdinu dovedla. Nicméně pokud jde o samotné vyšetřování či chvíle z Picquartova osobního života, tak film trochu ztrácí a taktéž bych ocenil více prostoru pro Dreyfuse a jeho rodinu. Na to, že právě Dreyfus je styčným bodem celého filmu, je ho tu na můj vkus strašně málo. Každopádně slušná práce a člověku ten tupý antisemitismus, se kterým se ostatně setkáváme i dnes, prostě nejde na rozum. 75% (17.05.2020)

RECENZE: Žaluji! je solidní drama. Jen ničím nepřekvapí. Herec Jean Dujardin představuje ve filmu postavu Georgese Picquarta, francouzského důstojníka, jenž na konci 19. století coby nový šéf kontrašpionážního oddělení v Paříži odhalil zásadní nesrovnalosti v tzv. Dreyfusově aféře a dopomohl k jejímu částečnému vyvrácení. Byť byl podobně jako většina svých kolegů těžkým antisemitou, jako jeden z mála dokázal pevně bojovat za pravdu a spravedlnost, navzdory okolo sebe stahujícím se mračnům. Čím méně toho budete o případu Dreyfus vědět, tím více si film Žaluji! užijete. Zachází totiž občas až do doslovné popisnosti. Roman Polanski je filmař, jehož filmy z podstaty nenudí a obvykle se vyznačují jistou mírou provokace, výstřednosti a intenzity. Ano, natočil už silnější díla (Pianista, Čínská čtvrť) a rozhodně provokativnější (Hořký měsíc). Žaluji! příliš neprovokuje - když si tedy odmyslíme pravdivě vypovídající pohled na francouzský národ - a vyprávění se oproti jiným režisérovým filmům drží v duchu poctivé historické rekonstrukce s minimem zvratů a překvapení. Polanski našel v příběhu Alfreda Dreyfuse prvky vlastního života ve vyhnanství. Této zajímavé a vášně budící paralely však nedokázal pořádně využít a spíše ji utnul. Celkově pak Žaluji! budí dojem, že sedmaosmdesátiletý režisér "na útěku" je už z věčného skrývání se před světem trochu unavený; po všem, co prožil, na to má ovšem nárok. Jaká škoda, že tento snímek nenatočil v době své pozdní slávy, např. po zisku Oscara za Pianistu, kdy byl na vrcholu tvůrčích i duševních sil. Můžeme jen doufat, že Žaluji! není Polanského posledním filmovým nadechnutím. Byla by to velká škoda. Žaluji! je nicméně film ve všech ohledech nadprůměrný, zručně odvyprávěný, ve finále vyznívající poměrně univerzálně. Pět procent v hodnocení navíc si režisér zaslouží za úsilí a energii, které náročnému projektu věnoval. Za návštěvu v kině rozhodně stojí. 70% a čtyři hvězdičky. (02.10.2020)