Zeď

Mám rád soudobou rakouskou literaturu, a rakouský film samozřejmě také. Žena, o jejíž minulosti se nic nedozvíme, se dostane pod skleněný zvon (pokud by to byla zeď, proč se nepokusila zjistit, jak je vysoká?), Ale není to zvon Sylvie Plathové, který ji odděluje od radostí ostatních lidí. Je to spíž zvon, který ji před ostatními lidmi chrání, který odděluje jí živou, od okolí, které zkamenělo. I když je z vnější zčásti (zřejmě dílem) prostupný, nebo se snad během času rozpadl, stává se naše "Robinsonka" se svým osudem stále smířlivější, a jak sama říká: Není spokojená ani šťastná, ale klidná, zklidněná. Film obsahuje několik logických podivností (např. žena kosí, odnáší seno a znovu kosí; obvykle se tráva pokosí, usuší a pak se seno odnese/odveze), které zarážejí možná víc než samotná existence skleněného zvonu, který může padnout kdykoli na každého z nás – a když padne, tak se teprve ukáže, kdo je skutečně životaschopný, bez majetku, konzumu, společenské kariéry, a ostatních lidí, které stejně celý život jen pomlouvá. (18.07.2016)

Předlohu neznám, to předesílám. Nicméně film se mi líbil, jen bych ještě chtěla vidět více geneze chování. Mě přijde, že njedřív "nevěděla jak na to" a pak už "věděla". A taky jsme možná až příliš dopředu věděli, že přijde o Lynxe, nejdříve jsem si řekla: super, to krásně vystihuje její zmar, že to jen tak prohodí, přišla jsem o psa... ale ouha, to byl jen začátek popisu vrcholné dramatické akce, možná by byla působivější bez přípravy. PS: Plakát je příšernej! Tak sladkej, film vůbec nevystihuje, tohle vidět, nejdu na to. Ještě že Das Film Fest měl na stránkách výrazně více vystihující záběr. (22.10.2012)

Půldruhé hodiny jakoby čtení obsahu knížky, do toho nicneříkající a často i nesouvisející obrazy alpské přírody. Ale na tom se film postavit nedá. Bohužel další naprosto zabitý námět, ze kterého mohl vzniknout poměrně slušný film. Aby se hlavní a vlastně jediná hrdinka raději zkoušela dostat ven, vyzkoušet naprosto všechny možnosti a obejít si zeď třeba na všech místech, jestli třeba někde není možnost, jak se dostat ven, raději se stará o zvířata a o všechno ostatní už nemá zájem. Kdybych film vypl po hodině, o nic bych už nepřišel. Hodně slabá jedna. (22.07.2014)

Ze samého nadšení se mi nedostává slov, ale pokusím se je najít... Hned od začátku jsem fascinovaně sledovala obrazové dění a myšlenkové pochody osamocené ženy a nepustilo mě to až do úplného konce. Kdybych mohla, dala bych si klidně ještě hodinku navíc. Ze všeho nejdřív jsem s hlavní hrdinkou prožívala strach a obavy z neznámého, poté jsem se s ní těšila ze soužití se zvířecími bytostmi, kochala nádhernou přírodou a následně jsem se dojímala ze ztráty těch nejvěrnějších společníků, především milovaného psa. Toho jsem nakonec obrečela, celou dobu jsem si totiž představovala, jestli bych dokázala takhle žít. A došla jsem k závěru, že kdybych měla pejska, tak bych si v tom krásném prostředí nějaký ten rok nejspíš zvládla vybojovat. Většinu volného času totiž trávím sama se svým psem buď doma, na zahradě nebo v okolních lesích a dřevo na zimu si také dovedu připravit. Jen ulovit něco k snědku by asi byl problém, ale s tím by mi dozajista pomohl Ben. Momentálně si nevybavím film, ve kterém bych nalezla tak široké spektrum emocí. Jsem uchvácena i rozesmutněna zároveň. (90%) (30.05.2020)

Na filmu je vidět, že má literární kořeny. Je podle románu Marlene Haushoferové. Žena je sama v horách se svým zvěřincem. Film má neodbytnou fascinující atmosféru. Natáčecí lokalita je krásná i když trochu temné smrkově monokultury, které jsou v této nadmořské výšce přirozené. Film je to hodně pomalý a nenabízí žádné odpovědi pro hrdinčinu situaci. Je tu příležitost k filosofování o tom. Důsledky samoty projevení v závěru jsou velmi uvěřitelné. (19.04.2020)