Zločiny a poklesky

„Říkal jsi, že rok žijete platonicky. Jak je v háji sex, je konec.“ – „To je pravda, to je pravda. Naposled jsem byl v ženské při návštěvě Sochy Svobody.“ Když se pročítám některými (jistě ne všemi) komentáři, koukám, že jsem zas byl pro jednou naladěný na jinou vlnu. Film, který představuje 2 oddělené příběhy (sbíhající se až na konci), mě totiž dokázal zaujmout a docela dost pobavit romantickou tragikomikou (Allen), a naopak nechat chladným a skoro až unudit krimi dramatem (Landau). Zpracování vraždy milenky mi přišlo zoufale neoriginální, obyčejné (jak vystřižené z řadové televizní kriminálky) a svým důrazem na otázku svědomí postupně pořádně otravné (člověku, jenž zjevně tuneloval nemocnici a ještě se za to nechal veřejně a pokrytecky oslavovat, mám věřit, že ho najmutí zabijáka, který to vše vyřídil za něj, tak moc rozhodí?). Za to u druhé linie, i když v podstatě dost smutné, jsem se velmi bavil, jak všemi milovaným Aldovým chlubílkem, tak hlavně ksichtící se a ještě častěji trefně hláškující Allenovou troskou. Film však hodnotím jako celek, ne pouze jeho 1 (vydařenou) část, tudíž dávám jen průměr. „Šéfové chtějí pestrost a Lester je americký fenomén.“ – „Asi jako kyselý déšť.“ –„ Vy ho teda nesnášíte!“ – „Miluju ho jako bratra…jako Kain Ábela.“ (28.08.2014)

Zločiny a poklesky je z té Allenovo tvorby, kterou jsem měl tu možnost vidět suveréně tím nejpesimističtějším filmem. A zdá se mi, že mi snad i tím nejreálnějším co se vyobrazení postav týče. Oční lékař, který se dopustil zločinu a vypořádává se se svým svědomím zde může být porovnáván s jeho přítelem žijícím v duchovní morální čistotě a vždy hledajícím pravdu. Allen tak porovnává dva životní postoje a ukazuje jak morálka dostává na frak. Vše je navíc zdůrazněno tím, že zatímco ten první se se svými činy nejak smíří a daří se mu dobře, ten druhý hledající všude pravdu k tomu slepne. Jak cynické. A pak je zde druhá dějová linie. Hluboce intelektuální režisér usiluje o stejnou ženu jako úspěšný povrchní trouba. Kdo asi vyhraje? Defeinitivně jeden z nejlepších Allenových filmů, jehož scénář je troufám si říct geniální. (27.02.2012)

Snad nejsmutnější film Woodyho Allena. Autor se zde pokouší reflektovat vlastní osobu, pohled na svět a své postavení v něm. A podařilo se mu to opravdu skvěle. Musím zde uvést závěrečná slova filmu, protože si myslím, že přesně vystihují to, co chtěl tímto filmem Woody sdělit světu: "Všichni v životě čelíme mučivým rozhodnutím a mravním volbám. Některá rozhodnutí jsou velká, mnohá jsou menší. Ale ve všem utváříme svou osobnost. Jsme vlastně součtem svých rozhodnutí. Život je nepředvidatelný a nespravedlivý. Záměr stvoření nezahrnuje lidské štěstí. Jen my svou láskou dáváme lhostejnému vesmíru smysl. A přesto se většina lidí stále snaží, ba i nalézá radost v prostých věcech, třeba v rodině a práci, i v naději, že příští pokolení pochopí víc." 9/10 (26.10.2007)

Linie, kde si Alda střílí z tvůrce seriálu M.A.S.H. Larryho Gelbarta a Woody se vypisuje ze svých vztahových frustrací, je typicky Allenovská. Druhá s M.Landauem, jenž řeší morální dilemata a používá postupy, které všichni známe (racionalizace, odmítání) zase vůbec. Když se spolu na konci setkají, definitivně se potvrdí, že notorický neurotik hrál tentokráte se svým ohýbáním až druhý klarinet a přitom se ztrácel v houštinách filozofování. Až se švagr Lester dosměje nad střihovou vložkou s Mussolinim, nejspíš mu sebevědomě vpálí, že něco občas ohnul až přespříliš.. (26.11.2014)