Mzda strachu

Osobně považuji prvních 30 minut filmu za zhola zbytečných. Mimořádně rozvinutá expozice sice perfektně představí hlavní hrdiny (leč poněkud zdlouhavě), ale na to nejdůležitější si musíte pěkně dlouho počkat, protože náklaďáky naložené nitroglycerinem vyrazí na nebezpečnou a hrbolatou cestu plnou překážek až v polovině filmu. Na druhou stranu, jízda v bouřce po rozpadajícím se mostě je jedna z nejlépe natočených a nejnapínavějších scén, jaké jsem viděl za pěkně dlouhou dobu. (13.07.2014)

Pch, nedajte sa vysmiat, ze pribeh o soferoch nakladakov v akejsi dzungli nenecha divaka vydychnut a stale sa nieco deje! No tak deje sa tam toho uplne minimum, len odznie kopa prazdnych kecov onicom, a exteriery to tiez nedokazali zachranit. Plus v strede nastupila priserna nuda a vatovo plane plky. Jo a prepadak ostane stale prepadakom, na tom nic nezmeni ani tych X rokov, co uplynulo od natocenia - a pre mna ostava stale najlepsim prepadakom Obcan kane. Precenovane dielo, asi ako Cymynova Nebeska Brana : 20 % (04.06.2016)

William Friedkin patril medzi najlepších režisérov 70. rokov, nenatočil v tom období veľa, ale vždy to stálo zato. Tento režijne majstrovský kúsok natočený s poriadnou dávkou remeselnej dokonalosti uchvacuje ešte aj dnes, je na ňom vidno pot a možno aj krv samotných tvorcov. Niečo také, sa dnes už netočí. (23.02.2020)

Zajímavý film, který znamenal Friedkinův konec svou rozmáchlostí a touhou být všim. první polovina nedrží pohromadě. Vůbec si neudělám vztah k hlavním postavám. Druhá je zajímavá samotnou výpravou s trhavinou. Skvělý vizuál, úžasně zachycená špína Jižní/Střední Ameriky a nesmyslné ego režiséra. Cesta přes most ještě o level víc fascinující než Herzogův parník skrze hory. (14.08.2019)

Dva náklaďáky, těkavý náklad, divoká džungle a čtyři antihrdinové, kteří kromě svých životů nemají co ztratit. Můžeme se přehrabovat v různých tématech, opakovaně se zabývat sebedestruktivním přístupem režiséra Williama Friedkina nebo poukázat na skutečnost, že problematická produkce filmu je obecně známější než film samotný. Především bychom ale neměli přehlédnout niterný, téměř meditativní zážitek, který Mzda strachu nabízí. Film neustále stupňuje napětí a zdánlivě ohýbá realitu. Skoro jako kdyby do děje vstoupil jakýsi nadpřirozený element. Finální scény, v nichž značně poničený náklaďák projíždí večerní pouští, připomínají výjev z halucinogenní noční můry. Cesta se ztrácí v šeru, poslední člen posádky pohřbívá svého smrtelně zraněného kolegu a nebe poseté hvězdami má fialový odstín. Motor kovového „Čaroděje“ vypoví službu. Potem a olejem zbrocený řidič prochází krajinou, která je nasáklá černým zlatem. Před ním se k noční obloze tyčí obrovitý ohnivý jazyk zapáleného vrtu a on padá na kolena. Totálně vyčerpaný, s poslední bedýnkou dynamitu v náručí. Stejně vyčerpaně se cítí i divák na konci projekce. Jakmile si kouzlo Mzdy strachu jednou zotročí vaše smysly, není už cesty zpět. Dnes je film Mzda strachu vnímán jako jeden z vrcholů režisérovy tvorby. Jde o trvale zakonzervovaný důkaz mapující tehdejší poměry v Hollywoodu, kdy bylo možné natočit drahý film s nebývalou úrovní realismu. Žádná jiná éra už nikdy tak vehementně nepodporovala napůl šílené režiséry posedlé dokonalostí. Mzda strachu získala s přibývajícími léty poněkud ironickou nálepku jednoho z nejlepších filmů, které jste pravděpodobně nikdy neviděli. Zaslouženě - bohužel. Více. (02.04.2023)