Prohnilí

Teprve až tady z popisu zjišťuji, že jde o komedii, no ty voe. Zkorumpovanej policajt s ex-děvkou za zadkem zkorumpuje dalšího cajta a nabrkne mu další děvku. celou dobu se neřeší nic jinýho, než že malý ryby nechávej bejt a žijou z nich. Pak jde jeden do chládku, kde si nemá na co stěžovat, zjevně, po dvou letech vyleze a vyvzedne ho jeho zkorumpovanej zajištěnej kámoš. Šťastnej konec. Cože? Asi jsem něco nepochytil, krom tý nudy tedy, který bylo na 100 minut vrchovatě. (05.09.2014)

Možná jde o jeden z těch filmů, které mají přidanou hodnotu v kontextu doby. Třeba to bylo jedno z prvních krimi, které představilo zkorumpované poldy jako kladné postavy. Protože jinak si to nadšení neumím vysvětlit. Snad nostalgie? Jenže já Prohnilé viděl dnes poprvé a přestože uznávám, že tam velká kvalita je, nijak zvlášť jsem se nezasmál a postavy poldů dacanů se mi pod kůži nedostaly. Ano, mělo to příjemnou atmosféru a jakousi moudrost pragmatických mazáků, ale na ovace ve stoje to určitě není. Navíc ten ohavně předvidatelný závěr... . (05.12.2021)

Malá a milá francouzská černá krimi-komedie. S důrazem na ono "černá komedie", neb prim zde hrají především povedené dialogy mezi mladým, naivním zelenáčem z akademie a starým, světem protřelým "takypolicistou" co si v prvé řadě užívá svého společenského statusu tak, aby se přiživoval na všem co se mu naskytne... ale pořád při tom zůstvá pohodovým dobrákem. 8/10 (17.10.2011)

Philippe Noiret používal velmi svérázné praktiky při vyšetřování, ale hodně se vyznal a náležitě toho využíval. Do tajů těchto praktik zasvěcoval i svého mladého kolegu. Pokud budete chtít někdy z někoho vymlátit přiznání, použijte, prosím, telefonní seznam, kterým ho praštíte do hlavy. Nejsou totiž po něm vidět žádné krvácející rány. Pozor na pozvání do ruské restaurace. (29.01.2010)

Zajímavý posun Clauda Zidiho v jeho tvorbě. Sedmdesátá léta jsou fuč, Bažanti už nevyráží do boje a Pierrovi Richardovi nestoupá hořičice do nosu. Místo toho tady máme příběh o dvou poldech, co myslí spíš na svoje vlastní pohodlí než boj proti zločinu, z ničeho si nic moc nedělaj a mají pod sebou snad celou Paříž (nebo minimálně celý jeden Pařížský okrsek.) A já vlastně ani nevím jestli jsou mi takové postavy sympatické. Ale jednoznačně vím, že je mi sympatický Phillipe Noiret, o poznání méně Thierry Lhermite ale na celý film se dost dobře kouká. Zidi opouští blázniviny a pro změnu servíruje velmi příjemné (spíše pomalejší) vyprávění s krásnou městskou atmosféru rušné Paříže s menšími podvůdky, troufá i na pár jemných vážnějších momentů a humor je spíš hořkosladký. Nahlas jsem se snad ani nezasmál ale tiše se bavil. Navíc příběh ke konci nabere lehce překvapivý směr, který mě zpočátku z morálního hlediska šokoval, nakonec jsem se s tím po této stránce dobře vyrovnal, přestože to přemlouvání ke krádeži se nedá dostat z hlavy. Ti policajti možná stejnak nejsou tak hodní ale co na tom. Tohle je příjemný francouzský dezertík. A stačí  zaslechout vynikajcí ustřední melodii a jste v té rušné Paříži taky. (26.05.2020)